V půl dvanácté dopoledne je v restauraci v kulturním domě v Dobroměřicích poblíž Loun plno. Někteří hosté sedí a obědvají. Jiní se proplétají s talíři mezi stoly. Co se týče obsluhy, zapomeňte tady na klasiku. Nikde žádný číšník ani servírka. Jídlo se tady totiž podává formou rautového občerstvení.
Ano, každý návštěvník si ho po příchodu musí nandat sám, přičemž do velikosti porce mu nikdo nepovídá. Vezmete si pět knedlíků? Klidně. Sedm? Prosím. Ještě víc? Jak je libo.
Když dojíte, nádobí odnesete k okénku u kuchyně, kde si ho převezme jedna paní. A pokud vás vyhodnotí jako hříšníka zralého k pokutování, nahlásí vás vedle k pokladně, kde si pak připlatíte padesát korun k předem dané necelé stovce.
Co musíte spáchat, abyste se stali tím hříšníkem?
Aby bylo úplně jasno: podnik funguje na principu „all you can eat - sněz kolik chceš“. Za dopředu stanovenou sumu, tady je to 97 korun, si můžete nadat jídla, na kolik se cítíte.
Ale pozor, když na talíři necháte zbytky, přihodíte ještě padesátku. Zkrátka, dopředu si rozmyslete, kolik jste toho schopni pozřít. Před hrozbou sankce ostatně také varují cedulky u vstupu a u kuchyně.
Pravidlo platí už několik měsíců. Platilo deset lidí
„Kolik lidí už sankci platilo? To jste mě dostala. Ale moc ne. Možná tak deset,“ usmívá se provozovatel podniku Roman Voříšek.
Pravidlo platí už několik měsíců. Jestli si myslíte, že pokuty zavedl, protože si u něj hosté jako neurvalí ládovali talíře jídlem a pak toho hromadu nesnědli, jste na omylu.
Tuhle „plýtvací“ praxi zde jaksi zažít nestihli. Finanční postih totiž zavedl souběžně s otevřením hospody. „Rozhodně to není můj výmysl. Inspiroval jsem se jinde. A padesátka mi přijde jako rozumná,“ podotýká.
A jak vůbec přišel na samoobslužný způsob? Obával se, že nesežene číšníky a servírky. Bál se samozřejmě právě i případného velkého množství zbytků.
„Pokutu jsem neplatil nikdy. Na oběd sem jezdím pravidelně“
„Já tu neplatil pokutu ještě nikdy,“ culí se Láďa, co sem jezdí na oběd pravidelně. Na vidličku si právě natáčí špagety. Pochvaluje si, že se dostatečně nají.
„Jinde zaplatím víc a odcházím hladový. Třeba ke svíčkové někde dostanu pět průsvitných knedlíků a dám za to o dvacku víc,“ vypráví. Jakmile vcucne poslední špagetu, jde si pro lívance. Jeho útrata je pořád 97 korun. Podle provozovatele je prý zatím stále únosné držet cenu pod stokorunou.
„Nemyslete si ale, že jsme krutí a pokutujeme za každý drobek nebo nesnědenou kost,“ rozesměje se Roman Voříšek. „Když někdo nechá trochu brambor nebo třeba knedlík, tak to pochopitelně neřešíme,“ dodává s tím, že zbytků evidují v podniku „jen malinko“.
ČOI s pokutami za nedojedené jídlo nemá problém
Se systémem v restauraci, o níž jako první informoval Český rozhlas, nemá problém Česká obchodní inspekce (ČOI).
„Z hlediska ČOI je důležité, zda je s účtováním takového poplatku spotřebitel předem seznámen. Jeho účtování jako takové není ČOI oprávněna pokutovat,“ píše ve svém vyjádření její mluvčí Jiří Fröhlich.
„Pokud by došlo mezi podnikatelem a spotřebitelem ke sporu a spotřebitel by odmítl poplatek uhradit, musel by se podnikatel obrátit na soud a jedině ten by mohl rozhodnout a přinutit spotřebitele takový poplatek případně uhradit, nebo naopak,“ uvádí dále.
V Dobroměřicích se prý kdysi stalo, že se jeden hříšník k zaplacení sankce neměl.
„Hádal se. Stěžoval si, že se to nedalo jíst, proto skoro všechno vrací. Tak jsem jídlo ochutnal a přišlo mi v pořádku. Nakonec padesátku přihodil a druhý den mě hodně překvapil, přišel totiž znovu,“ přihazuje historku Voříšek, jenž provozuje ještě jednu restauraci nedaleko odtud. Právě v ní se jídlo vaří. Tady je totiž kuchyně příliš malá.
Rozhovor a návštěvu končíme zhruba v půl jedné. V sále je pořád plno. Podle Voříška jsme však s fotografem měli přijet spíš v pátek. „Pátky jsou vyloženě mela. Máme totiž řízek nebo buchtičky s krémem,“ podotýká.
