Nájemné v roce 1989 představovalo vcelku dostupnou položku. Problém však nastával v okamžiku, kdy nájemník potřeboval zásah řemeslníka. Nalezl ho v Obvodním podniku bytového hospodářství (OPBH), dostat ho k dílu však představovalo složitou úlohu s mnoha nejistotami.

„Sazba nájmu na metr čtvereční byla stejná v celé ČSSR. Byt 3+1 v Praze stál stejně jako v Ústí nad Labem,“ uvedl Vlastimil Nigrin, místopředseda představenstva Hypoteční banky. Cenu za metr čtvereční bytu řešila vyhláška z roku 1964. Činže se odvozovala podle této vyhlášky za metr čtvereční, v I. kategorii tak roční sazba činila 26 Kčs, u II. kategorie 18 Kčs a u III. kategorie 14 Kčs.

Byty však stárly. Ale i nové, hlavně v panelácích, potřebovaly údržbu. O tom svědčí i dokumenty národních výborů, předchůdců nynějších městských částí. „Tyto státní domy chátrají, čímž dochází ke značným škodám. Tento stav bytového fondu vyžaduje zvýšit kapacitní možnosti ve stavebních profesích,“ uvedl například národní výbor v Uhříněvsi na jaře 1989.

Potřebné specialisty sdružovaly zmíněné provozovny OPBH, ty v poslední rok komunistického režimu fungovaly 30 let. 

„K 1. 1. 1959 byly bytové a domovní správy přetvořeny na Obvodní podniky bytového hospodářství (OPBH), které byly postupně vybavovány četami pro drobnou údržbu bytového majetku,“ uvedl archivář Karel Ledvinka. Aktivity OPBH upravovaly i další vyhlášky a směrnice. „Jednalo se zejména o zvyšování úrovně bydlení, o zajišťování práv spojených s užíváním bytů a v neposlední řadě o udržování domů a bytů v řádném stavu a řádné plnění služeb s tím spojených,“ shrnovaly normy činnost OPBH.

Řemeslníci za sladké

V dobrodružství se pro nájemníky měnily návštěvy na OPBH v momentě, když potřebovali zásah řemeslníka. V obvodní pobočce museli žadatelé nejprve vystát frontu různé délky. Poté narazili na úřednici, která měla opravu zařídit a specialistu vyslat na místo činu. Věci znalí žadatelé věděli, že až na výjimky je dobré zajít za úřednicí s bonboniérou nebo čokoládou, ideálně tuzexovou. Spolehlivým urychlovačem vyjednávání se stávala také lahev lihoviny, samozřejmě kvalitní a se zahraniční nálepkou.

Fungoval i systém protislužeb, výhodu měl při jednání třeba lékař nebo i kantor, jenž mohl třeba „dohlédnout“ na přijímací řízení na preferované škole.

„Systém byl vypracován tak dokonale, že už jenom podle doby, již člověk musel strávit s ostatními žadateli v čekárně, bylo možno dosti přesně určit, zda se jedná o taxikáře, číšníka nebo neužitečného důchodce bez peněz a vlivných známostí,“ komentoval situaci spisovatel Petr Chudožilov.

Tento systém nedokázal obejít ani zdatný kutil, který si věřil i na složitější opravy. Hobbymarkety neexistovaly a nabídka materiálu třeba v oblíbeném řemeslnickém obchodě U Rotta na Starém Městě anebo v libovolných stavebninách bývala torzovitá.

Operace stavba

Velké obavy provázely nájemníky při akcích, jakou byla třeba změna elektrického vedení ze 120 voltů na 220 v centru Prahy v 80. letech. Na tuto operaci podniky vysílaly do terénu hned několik specialistů: zedníka, elektrikáře a malíře.

V rámci zásahu se vytloukaly zdi, měnily se kabely, rozvodné skříně, zdilo se a na závěr se malovalo. Nemluvě o hromadách prachu a dalšího odpadu, šlo o zásah, který nájemníky v dotčených bytech děsil již dlouho dopředu. „Příslušným řemeslníkům jsem slíbila ranní a odpolední svačinu, oběd, lahvové pivo a cílovou prémii, stokorunu. A to když nebudou utíkat na další fušky a budou se věnovat jen našemu bytu,“ vzpomínala Vladimíra Chadrabová na zmíněnou akci. Kdo se zachoval jako ona, měl hotovo i s malováním a úklidem do tří dnů. Ti šťastní pak chodili týden či leckdy déle okolo rozkopaných bytů jiných, kteří řemeslníky nedokázali vhodně motivovat.

Možnost, jak obejít systém, představovali meloucháři. I v tomto případě se mohlo jednat o pracovníky OPBH, kteří si přivydělávají mimo pracovní dobu. „Bralo se na to náčiní a materiál ušetřený při oficiálních akcích,“ popsal jeden z instalatérů systém. V takovém případě fungovaly ceny téměř tržní a podle vzpomínek zákazníků se cena za komplikovanější fušku vyšplhala i na několik stovek při platech okolo dvou tisíc korun.

Na sklonku 80. let fungovaly i první OSVČ, těch však bylo poskrovnu.