Okamžik, kdy se ukázalo, že je nadějí pro vážně nemocného člověka, si osmadvacetiletý Radek Lukeš ze Štarnova pamatuje velice dobře. Začátkem loňského července kamarádovi zrovna doporučoval, aby se také nechal zapsat do registru dárců kostní dřeně. Sám v něm byl od jara.

„A hned za deset minut mi zvonil telefon. Neznámé číslo, pevná linka z Plzně. Říkal jsem si, že je to zase nějaká obchodní nabídka, ale nakonec jsem to vzal,“ vybavuje si Lukeš.

V prvních vteřinách úplně nechápal, že se dostal do užšího výběru tří případných dárců. Vzpomněl si totiž, jak mu sestra při registraci říkala, že řada zapsaných lidí podobný telefonát nikdy nezažije.

Kvůli zákonitostem genetiky je to vždy ohromné štěstí, když lékaři pro konkrétního pacienta s leukémií či zhoubnými nádory a útlumy krvetvorby objeví ideálního dárce. Jen v Českém národním registru dárců dřeně je přitom téměř osmdesát tisíc lidí, v registrech po celém světě více než 32 milionů. Každý další dobrovolník proto přináší obrovskou naději.

„Jsou tam celý život, ale nenajde se k nim vhodný příjemce. Vůbec jsem nepočítal s tím, že by se mi během nějakých dvou tří měsíců mohl někdo ozvat,“ přemítá mladý muž, jenž pracuje jako realitní makléř a své obci pomáhá jako dobrovolný hasič.

I ten nejstatečnější člověk přemýšlí, do čeho jde, říká dárce

Mezi případné dárce kostní dřeně se přitom loni v březnu dostal spíše náhodou. Už více než dva roky je bezpříspěvkovým dárcem krve, na jaře s ním na transfuzní oddělení olomoucké fakultní nemocnice poprvé šla i přítelkyně.

„Ale ukázalo se, že pro darování krve není vhodná. Sestřičky nám řekly, že by i přesto mohla teoreticky darovat kostní dřeň,“ popisuje Lukeš.

Jeho partnerku do registru nakonec nepustili, on sám se ale zapsal. A hned v létě byl jedním ze tří možných dárců pro konkrétního člověka.

„Registr funguje mezinárodně, vůbec nevím, odkud byli ti další dva. Nebyl jsem vyděšený, ale hodně překvapený,“ přemítá Lukeš. Za další dva týdny bylo jasné, že právě on je tím pravým dárcem. Při otázce, zda se u něj objevily pochyby, zda odběr skutečně podstoupit, se zamyslí.

„Myslím si, že i ten nejstatečnější člověk přemýšlí, do čeho jde a jestli ho to nemůže negativně ovlivnit. Ale nepochyboval jsem. Jednou jsem se rozhodl. A pokud nemám pádný důvod, svá rozhodnutí či postoje neměním,“ říká.

Připouští, že jej na chvíli přepadl strach z neznáma a také obavy spojené s řadou nejrůznějších vyšetření, jež musel podstoupit. „Šlo o to, co mi po nich řeknou a zda mi něco nenajdou,“ vysvětluje Lukeš.

Vše ale dopadlo dobře. Ve hře byly dvě možnosti, jak od něj kmenové krvetvorné buňky vhodné pro transplantaci získat. Buď při celkové narkóze odsátím přímo z kosti, anebo přes odběr krve.

Z hlediska jednotlivých pacientů je pokaždé některá z metod vhodnější. Ovšem platí, že může rozhodnout i dárce, lékaři to musejí respektovat. Pro „Lukešova“ nemocného byl lepší odběr přes žílu, on sám s tím neměl problém. Ještě před tím však musel dostat injekce, po kterých se mu do krve laicky řečeno vyplavilo více krvetvorných buněk. A právě o ty šlo.

Mezi darováním krve a kostní dřeně nebyl velký rozdíl

Samotný odběr se odehrál loni v září a se vším všudy trval kolem pěti hodin. Dárce v tu dobu pobýval v klidu na nemocničním lůžku.

„Nemohu říct, že by to bolelo. Pro člověka, který dává krev či krevní plazmu, je to v podstatě úplně stejné, jen to trvá dále. Obě ruce jsem měl napíchnuté. Z jedné krev odebírali, do druhé se odstředěná vracela,“ shrnuje.

Přiznává, že jakmile bylo po všem, nejprve se mu ulevilo. „Byl jsem rád, že je to za mnou. Protáhl jsem ruce a nohy,“ vzpomíná.

Pak se ovšem dostavily mnohem silnější emoce. „Nenapadá mě lepší pocit. Jsem rád, že jsem pomohl,“ usmívá se. Konkrétně komu ale neví. Sami lékaři o příjemcích buněk nemluví.

Setkání příjemce s dárcem je možné, pokud obě strany chtějí

Lukeš však přizná, že byl zvědavý, i když chápe důvody, proč pacienty chrání anonymita. „Jediné, co vím, že je to muž ve středních letech zřejmě ze střední Evropy. Není to Čech,“ dodává Lukeš.

Zájem potkat se s ním stále má. Podmínkou je ovšem bezpodmínečný souhlas obou stran.

„A také se musí úplně uzdravit, což se podle doktorů může stát nejdříve za tři až pět let. Rád bych se s ním viděl, ale každý člověk je jiný. Nevím, jak se on bude po nemoci cítit, nechci ho dostat do nepříjemné situace,“ říká Lukeš.

Byť už od odběru uplynula řada měsíců, uzavřená záležitost to pro něj není. Podrobnosti stále zajímají jeho kamarády či známé, navíc ho tento měsíc čeká v Praze setkání s dalšími loňskými dárci a také ocenění od Českého národního registru. Není ani vyloučené, že „jeho“ pacient od něj bude potřebovat ještě krev či plazmu.

A i když na vlastní kůži zažil, co všechno zapsání mezi dárce přináší a znamená, určitě toho nelituje.

„Když se člověk odhodlá a zaregistruje se a nakonec se dostane do situace, že může někomu pomoci, tak toho snad ani litovat nemůže,“ je přesvědčen Lukeš.