Scénicky i režijně bezradný „dokument doby“ Republika Králové ke 100. výročí 28. října 1918 střídá propracovaná adaptace Tolstého Anny Kareniny. Další velkoruské plátno moderního střihu odkazuje na zdejší Bratry Karamazovy, Oněgina či starší Špinarovu a Lermontovovu Maškarádu.

Republika Králové

Živé obrazy z dějin Hradce Králové v době Velké války a vzniku Československa, jak zní podtitul, jsou dílem dramaturgyně Marie Novákové a režisérky Zuzany Burianové pro Studio Beseda a devět herců. Ti do jednoho dělají, co mohou, v nastražené tříšti stylů jsou obdivuhodní. 

Živé obrazy, svébytný žánr vlasteneckých plesů a slavností, vidíme jen dva. Zvlášť ten druhý odkazující na velikášské panslovanské blouznění má sílu paradoxu, neboť ho utne silná vzpomínka Jaroslava Medka, ztvárněného výborným Matějem Andělem, jak se vracel z italské fronty.

Ostrůvky, na nichž ne vždy zorientovaný divák stane s jistotou, kupříkladu maďarská epizoda v garnisoně či pěvecký souboj rakouského Zachovej nám, Hospodine s českým Hej, Slovane, trčí v mělčinách mlhavé nedramatičnosti. 

Doslovnost s realistickou rakví se sráží s chytře nadsazeným Gočárem, jenž své nehynoucí hradecké dílo skládá ze zednických metrů. Besídka a ironie střídá historické a sociální minidrama, to když si ženy čtou jména padlých nebo se dovolávají větších přídělů ve válečné bídě. Přitom koláž má skvělého průvodce ve starostovi Ulrichovi, jemuž Jan Vápeník přesvědčivě vtiskl českou opatrnost, evropský rozhled i lidský soucit. Kolegou glosátorem je mu další hradecká osobnost Jan Černý, ztělesněný Františkem Staňkem.

Tam, kde si nikterak dlouhá inscenace zkouší naznačit hrůzu zákopových masakrů, odvahu sokolů, stesk hladových dětí či souvislosti s Tylovou Fidlovačkou, potvrzuje Einsteinovo, že čas je vskutku relativní. 

Nejsilněji vyznívají věcně odříkaná fakta, skutečné vzpomínky a dopisy, třeba takřka v předklonu citované poděkování z Konopiště Petrofu za klavír pro arcivévodu či Ulrichova obhajoba zanikající v rachotu bubnů. Hodinové scénické čtení v tomto obsazení, s tímto materiálem a V Podkroví by poctu stému výročí naplnilo jistě skvěle a Beseda mohla být volná pro novou komorní inscenaci kalibru Bez bab!, Žárlivosti či stále málo doceněné Havlovy Asanace.

Anna Karenina

Sugestivní, byť bezmála tříhodinová adaptace klasického románu Lva Nikolajeviče Tolstého Anna Karenina i její aktéři se mohou opřít o velkorysou a promyšlenou dramatizaci Martina Františáka a o neméně dobře promyšlenou režii Jana Holce, neboť oba dbají na to, co je uvnitř hlubokého ruského ponoru do nahé duše jak titulní hrdinky, tak románu. 

Děj lze cynicky shrnout do anotace románu pro služky: vdaná žena z vyšších kruhů carského Ruska propadne osudové lásce a uvláčena výčitkami skočí pod vlak. Nechci však nosit sovy do Athén, verzí Anny Kareniny už je víc než dost, na divadle i ve filmu.

13 fotografií

Kostýmy výtvarnice Anny Hruškové mají styl a eleganci s přesahy do současnosti a muzika Jiřího Hájka umí být dramatická i lyrická, střídmě nakládá jak s beaty, tak s kavárenskými valčíky. Hradecká Anna Karenina je z jednoho kusu také díky dvoupatrové scéně Jana Štěpánka s balkony jak z hotelu sovětské éry, jíž korunuje zářivý kosmonaut, i s propadlem. To je kolejí, saunou i peklem. Jen prosklená separace příliš odkazuje k Oněginovi od dua SKUTR.

Režisér nezapře inspiraci poetikou někdejších žáků Josefa Krofty, byť je v jeho vlastních gestech a konstrukcích více rozumu než citu. A Tolstého text je na rozdíl od nich pro něj svatý. Proto expozice trvá o něco déle, než bývá zvykem, scéna z dostihů, v níž je citované literatury nejvíc, už je na hraně snesitelnosti. Inscenace však střídáním obrazů a vizuálních zkratek nedá vydechnout. Stačí jeden výkřik a známe poměry v domácnosti Annina bratra, stačí střídmé gesto a rozumíme chladnému, ale zásadovému ministerskému úředníku Kareninovi.

Tekuté písky mravů ruské honorace vláčí osudy Anny, Kitty i Levina v klipovitých scénách, ples je dekadentně zlatomládežnický, nádraží odtažitě studené, postavy se míhají jak v trhaném pitoreskním kaleidoskopu.

Průvodcem v mumraji až punkovém je postava Trolla, kterou si celým tělem užívá Jan Sklenář, možná i na úkor druhých. Je svědomím Anny i její vášní, mužikovsky unaveným plivníkem domácnosti Kareninových, přízračným železničním zřízencem zbloudilým z Gogolových povídek, amorfní bytostí bez tváře ne nepodobnou Munchovu Výkřiku i showmanem z plesového pekla. Kdo přistoupí na zdejší licenci, nezalituje, byť to není pro každého.

Zásadový křesťan Karenin je další výraznou rolí znamenitého Jiřího Zapletala, obdivuhodný je jeho minimalismus gest i emocí v úsečné věcnosti. Potřebný rozměr, smysl i hloubku dávají postavám Kamila Sedlárová, Filip Richtermoc, Martina Nováková, Josef Čepelka či Natálie Holíková, dokonce i dětští představitelé. Přesný je Kryštof Bartoš v cynicky zdrženlivě pojaté roli šlechtice Alexeje Vronského, Miroslav Zavičár v úloze citlivého Levina znovu opakuje dojemně přehlíženou postavu, na kterou štěstí než sedlo, spíše zbylo. Není však sám, komu hrozí stereotypní obsazování.

Premiéra naznačila, že Sáře Venclovské, jinak velmi dobré herečce, v titulní roli oběti osudové lásky zatím chybí výrazová jistota, aby v dokonale roztočeném orloji obsáhla všechny nuance a krajnosti psychického stavu rebelující ženy, rozlomené vášní a zodpovědnou povinností. I důvod, proč propadla Vronskému.