Domorodci jedli padlé za syrova, líčí historik osudy výpravy lodi Albatros

  12:56
Po stopách badatelské výpravy z dob Rakouska-Uherska se vydal historik Radek Polách z Muzea Novojičínska až mezi potomky někdejších lidojedů na Šalamounovy ostrovy do jižního Pacifiku. Přivedlo jej tam pátrání po osudech expedice rakousko-uherské lodi Albatros, pro jejíž několik členů se stala zastávka na jednom z ostrovů, Guadalcanalu, osudnou. Při potyčce s domorodci zde totiž byli zabiti a snědeni.

Radek Polách ukazuje jeden z exponátů z výpravy lodi Albatros – ceremoniální oštěp, který byl vyrobený i z kosti člověka. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Můžete přiblížit vědeckou námořní expedici Albatros, kterou do Tichomoří vyslalo na konci 19. století Rakousko-Uhersko a po jejíchž stopách jste se vydal na Guadalcanal?
Rakousko-uherská expedice Albatros vyplula v roce 1895 z přístavu v Pule. Měla za úkol nabrat v Austrálii svého vědeckého vedoucího, Heinricha von Foullon de Norbeeck, který byl významným geologem a iniciátorem vědeckého seskupení této výpravy. Jedním z hlavních cílů byl průzkum geologických nalezišť, která by bylo možné využít pro tehdejší Rakousko-Uhersko.

Expedice Albatros

Dělový člun S. M. S. Albatros obeplul na rakousko-uherské expedici zeměkouli.

V roce 1895 vyplul dělový člun S. M. S. Albatros s 23 vědci a 130 námořníky na palubě z přístavu Pula směrem do Tichého oceánu.

V roce 1896 připlula expedice do Sydney, odkud pokračovala na Šalamounovy ostrovy. Zde došlo k potyčce s kanibaly a zabití vědeckého vedoucího výpravy, Heinricha von Foullon de Norbeeck. Přes ztrátu expedice pokračovala s průzkumy Pacifiku. Vrátila se v březnu 1898.

Hned na začátku ale výpravu potkaly dosti nešťastné události...
Po přistání na ostrově Guadalcanal, mimochodem na slavné pláži Tetere Beach, kde se později za druhé světové války při své ofenzivě vylodili Američané, se členové expedice rozhodli zdolat zdejší nejvyšší vrchol, horu Tatuba. Ta však byla pro místní kmeny posvátná, takže při výstupu z třetího tábora byl oddíl složený z námořníků a vědců napaden několika domorodými kmeny. Došlo ke střetu a následným obranným bojům, kdy se díky technické převaze podařilo výpravě sestoupit zpátky na pláž. Bohužel při tom bylo zabito pět členů výpravy, včetně Heinricha von Foullon de Norbeeck. A už během ústupu viděli zbylí členové, jak domorodci pojídají těla padlých.

To je tedy jedli rovnou na místě, za syrova?
Ano, skutečně přímo na místě a za syrova, alespoň takto je to citováno v deníku kapitána výpravy Josefa Maulera von Elisenau a takto to bylo popisováno i v článcích v tehdejším dobovém tisku. Těla nebyla snědena celá, je tam totiž určitý stupeň rituálu, jejž by zřejmě blíže osvětlili etnografové, kteří se touto oblastí zabývají. Kosti a lebky nepřátel byly soustředěny do takzvaných svatyň, kde je později identifikovali misionáři, kteří zde působili.

Co se dělo dále?
O nálezu byl informován rakouský atašé v australském Sydney, který o tom podal zprávu do Vídně, a pro ostatky se pak počátkem 20. století vypravila další výprava. V současné době jsou ostatky snědených členů expedice pohřbeny v jedné z bočních kaplí námořního kostela v Pule, což byl v té době hlavní válečný přístav Rakouska-Uherska.

A jaký je vlastně vztah této expedice k Novému Jičínu?
Výprava měla na Nový Jičín dvojí vazbu. Jedna byla ta, že veškeré výzkumy geologické, geografické a další zpracovával v Pule novojičínský rodák Wilhelm von Kesslitz, jenž se později stal kontradmirálem rakouské mariny. Společně s kapitánem Maulerem sepsal i velké pojednání pro Geografickou společnost ve Vídni, které popisuje celou výpravu, veškeré události, jež se odehrály v jejím průběhu až do roku 1898, kdy se expedice vrátila zpět do Puly.

A ta druhá vazba byla jaká?
Druhou osobou, která je s výpravou už od prvopočátku spojena, je patrně přítel jejího vědeckého vedoucího doktor August Bielka, opět novojičínský rodák, jenž byl po dobu 40 let osobním lékařem císaře Františka Josefa I. Měl přístup k vědeckým objevům a byl velkým mecenášem muzeí ve Vídni, v Salcburku a hlavně u nás v Novém Jičíně. Ještě před odplutím výpravy přislíbil, že část předmětů, které měla expedice přivézt, bude věnována pro potřeby muzea v Novém Jičíně.

Podařilo se to?
Nakonec se tak stalo, a to k velké nelibosti muzejních pracovníků ve Vídni, což se odrazilo i v dobovém tisku. Vídeň velice špatně nesla, že doktor August Bielka převzal velkou část kolekce a v roce 1898 ji věnoval do Nového Jičína pro potřeby městského muzea, kde byly tyto předměty taktéž instalovány. Byly to různé luky, oštěpy, šípy, štíty, nástroje a další předměty. Některé z nich se u nás dochovaly až do dnešních dnů, velká část ale byla po druhé světové válce převezena do Náprstkova muzea v Praze, kde, jak dnes sleduji, jsou tyto exponáty často prezentovány na různých etnografických výstavách.

Byl v té době o takto exotické sbírky zájem?
Byl a novojičínské muzeum kvůli nim bylo velmi hojně navštěvováno, i když nejsme tak velké město jako třeba Brno, Olomouc nebo Opava, muzeum však mělo velmi luxusní sbírky. Geologická a mineralogická sbírka se v té době dokonce dala srovnávat s císařskými sbírkami ve Vídni. Vedle této etnografické kolekce získalo muzeum díky doktoru Augustu Bielkovi i další unikátní předměty, a to osobní věci císaře Františka Josefa I., konkrétně jeho kompletní uniformu včetně šavle a generálského klobouku a věci po císařovně Sissi, kterou jel August Bielka po jejím zavraždění v Ženevě jako císařský lékař vědecky ošetřit. V té době jsme byli jediné muzeum, které takové předměty získalo. Dnes má jediné předměty po Františku Josefu I. pouze Národní muzeum. Od nás tyto předměty, včetně geologické sbírky, zmizely v době poválečného rabování.

Vraťme se ale ke zmíněné expedici do Tichomoří. Jak jste se k pátrání po jejích stopách dostal?
Bylo to před několika lety, když jsem studoval osobnost Augusta Bielky a kdy jsem identifikoval v muzeu spoustu předmětů, o jejichž původu se toho příliš nevědělo. Díky dopisům, které Bielka ke svým darům připojoval, se je podařilo identifikovat. Šlo například o oštěpy, jež jsme do té doby považovali za dary Emila Holuba, známého cestovatele, který nám také některé exponáty věnoval. V návaznosti na to jsem se začal více zabývat událostmi okolo expedice, které jsou na internetu na zahraničních serverech do jisté míry popsány. Díky různým rešerším ve vídeňských archivech se mi podařilo dopídit se i k fotografické dokumentaci z výpravy, která čítá zhruba stovku snímků z let 1895 až 1897. Podařilo se mi najít také deník kapitána, který zachycuje události den po dni.

Radek Polách ukazuje jeden z exponátů z výpravy lodi Albatros – ceremoniální...

S tím souvisí i vaše cesta na ostrov Guadalcanal…
Čtyři roky jsem plánoval pouť na Šalamounovy ostrovy, abych zjistil, jestli tam po více než sto letech dosud stojí kříž, jenž byl na upomínku výpravy vztyčen. Přežil tam všechny bouře, které jsou v této oblasti hojné, i období druhé světové války a všechny boje, které tam mezi Američany a Japonci zuřily, i všechny revoluce a další události. Pevně doufám, že po navázání dobrých vztahů s Národním muzeem Šalamounových ostrovů bude tento kříž zanesen jako památka a možná i renovován.

Věděli tam o expedici Albatros?
Když jsem na toto téma navázal s místními odborníky řeč, nic o expedici nevěděli. Je to i tím, že s pádem Rakouska-Uherska se o významných vědeckých počinech císařství přestalo psát. Když mi ukázali publikace, které u nich vyšly na téma objevování jednotlivých ostrovů, většinou tam byla anglická, francouzská a australská jména, o rakouskouherských expedicích ale nevěděl nikdo. Navíc, jak jsem zjistil, dovezl jsem tam i nejstarší fotografie, které byly na ostrovech pořízeny. Snad se i jednou na téma expedice podaří uspořádat společnou výstavu, na níž by se podílelo naše muzeum a Národní muzeum Šalamounových ostrovů. Myslím, že výprava lodi Albatros i další zapomenuté expedice, které Rakousko-Uhersko v té době hojně vysílalo, stojí za to připomínat i dnes.

Vy jste se vydal na cestu do míst, kde ještě relativně nedávno bylo zvykem pojídat lidi. Neměl jste trochu obavy? A nenarazil jste na nějaké problémy?
U kříže, který byl na ostrov přivezen v roce 1901 rakousko-uherskou lodí Leopard a který upomíná na vědeckou expedici lodi Albatros a pět členů výpravy, již byli zabiti a snědeni místními kanibalskými kmeny, jsem měl jednu z trochu citlivějších příhod. Při fotografování pomníku se nedaleko mne zjevili tři místní, z toho jeden ozbrojený mačetou, a špitali si, že by mohli dostat nějaké peníze, když tam něco fotím. Naštěstí jsem měl v mobilu fotografie, které se mi podařilo získat z vídeňského válečného archivu a které dokumentovaly zmíněnou expedici z doby před 120 lety a zachycovaly právě místa v okolí pomníku a místní obyvatele. Když jsem jim je ukázal, byli potěšeni, že můžou vidět své předky, a nakonec mi ochotně pózovali u kříže.