Přesto to však byl on, Brňan, kdo jako první veřejně promluvil o masakru na Národní třídě. Poklidná studentská demonstrace, kterou jitřila nezvyklá nálada říznutá očekáváním, se 17. listopadu 1989 pro některé proměnila doslova v boj o život.
„Jakožto zkušený demonstrant jsem měl vycpaný batůžek, který mi chránil záda, a kolem krku ručník. Abych se ubránil ranám obušků, kryl jsem si obličej levou rukou. Dodnes se pořádně nemohu opřít o levý loket, měl jsem roztříštěný kloub,“ popisuje Ráček večerní akci s tím, že jizvy má i na nohou.
S dalšími tisícovkami lidí se zapojil do dlouhého „hada“, který se několikrát snažil otočit čelem vzad a zkusil i odpor vsedě. Jenže policisté reagovali násilím.
„Viděl jsem rozjíždějící se vozy s radlicemi. Věděl jsem o masakru v Pekingu, kde na náměstí Nebeského klidu umírali studenti. Vybavuju si, jak jsem se rozklepal hrůzou a říkal jsem si, že jsem ještě dost mladý na to, abych umřel,“ vzpomíná.
Útěk do divadla za přáteli
Z nebezpečných pražských ulic se mu nakonec společně s další brněnskou disidentkou, Trúdou Vidlařovou, podařilo utéct až na Chmelnici do divadelního Junior klubu. Tam měly brněnské soubory HaDivadla a Divadla na provázku naplánovanou přehlídku. Břetislav Rychlík za HaDivadlo a Petr Oslzlý za Provázek chtěli zahrát kontroverzní představení Rozrazil – O demokracii, na němž se podílel i Václav Havel.
„Mělo to podobu scénického časopisu. Před druhou půlí na Chmelnici dorazil Roman s Trúdou. Díky podobě představení jsme se rozhodli, že uděláme interview,“ vysvětluje Rychlík, který Ráčka a částečně i Vidlařovou společně s Oslzlým bez větší přípravy vyzpovídal.
Ráček na pódium vešel tak, jak doběhl – zbitý, špinavý, od krve. „Byl jsem zmrzlý, zkřehlý a vyčerpaný. Sedl jsem si na židli na jevišti, snažil jsem se odpovídat na otázky a popsat, co jsem zažil. Strašně jsem se klepal, v jednu chvíli jsem se i sesunul přímo na prkna,“ vybavuje si Ráček.
„Vypadal opravdu příšerně. V sále by člověk mohl upustit špendlík a udělal by randál. Všichni hltali ty zprávy, pak se k nám seběhli a chtěli vědět víc. Jenže my jsme nic víc než to, co řekl Roman, nevěděli,“ popisuje Rychlík. Ti, kteří měli mezi studenty děti, ihned obklopili jediný telefon a snažili se zjistit, jestli jsou jejich blízcí v pořádku.
„Mlátil mě, ať si nevymýšlím“
Okolí divadla celou noc brázdily policejní vozy, které při demonstraci najížděly na studenty.
„Šel jsem se pak v noci projít, táhlo mě to na Národní třídu. A opravdu jsem tam viděl pozůstatky demonstrace. Boty, kusy oblečení, dokonce dámské kalhotky. Ale co bylo nejhorší, obrovské louže krve,“ líčí Rychlík s tím, že tu noc stejně nikdo nespal, místo toho se vzrušeně debatovalo.
Ještě ráno mnoho lidí nechtělo věřit tomu, co se na Národní třídě odehrálo.
„Šel jsem s kamarádem na snídani, bavili jsme se o tom, co jsme předešlý večer prožili. A zničehonic mě někdo vytáhl ze židle a začal mlátit. Řval na mě, ať si nevymýšlím,“ kroutí hlavou Ráček.
Na sobotní 14. hodinu byli do Realistického divadla svoláni zástupci všech českých divadel.
„Tam jsme projednávali připojení ke stávce studentů a připravovali jsme znění stávkového prohlášení divadelníků. Po brutálním zásahu už nebylo možné dál hrát a dělat, že se nic neděje. Dohodli jsme, že divadla vyhlásí stávku, ale neuzavřou své prostory, naopak je otevřou pro občanské mítinky,“ shrnul nedávno Oslzlý v rozhovoru pro MF DNES.
Do stávky nejdříve vstoupila pětice divadelníků v pořadí Oslzlý, Arnošt Goldflam, Rychlík, Tomáš Turek a Miloš Černoušek. „Jak řekl Goldflam, mohli jsme stávkovat jenom sami za sebe. Byl to klíč k Občanskému fóru,“ tvrdí Rychlík.
Pak se Ráček, Rychlík i Oslzlý přesunuli do Brna, kde na pondělí svolali první demonstraci.
„Lezli jsme po lešení, které na náměstí Svobody v ústí Rašínovy ulice zůstalo od oslav Velké říjnové socialistické revoluce. Měli jsme snad pouze jeden megafon, jako první promlouval herec a signatář Charty 77 František Derfler, po něm já. Úplně jsem si tam zničil hlasivky, ale stálo to za to,“ vzpomíná Ráček, jak „přenášel ducha revoluce“ do Brna.
Ozvučené pódium u morového sloupu vyrostlo až ve středu. „Bydlel jsem přímo na náměstí, náš byt se stal základnou. Brzy došlo kafe a kvůli věčně otevřeným dveřím i oknům jsme byli promrzlí až na kost,“ uzavírá s úsměvem.
