V hlavě dítěte způsobí spoušť, se kterou nezřídka končí u psychologa.

„My dětem neslibujeme, že se k sobě rodiče vrátí. Zaměřujeme se na to, aby se k sobě rodiče chovali slušně a s respektem. Šrámy na duši dítěte z rozchodu zůstanou vždycky, ale jde o to, aby byly co nejmenší,“ říká klinický psycholog Petr Válek z brněnského pracoviště Spondea, kde jako jediní v republice používají metodiky Dítě v centru zájmu, což je metoda pro práci s rozvodovým konfliktem.

Jak jste na to přišli, že je potřeba pracovat hlavně s rodiči?
Protože u velké většiny dětí se ukázalo, že jejich potíže pramení z rozvodu a situace kolem. Většinou to probíhalo tak, že přišel rodič s dítětem, že se s ním něco děje – zhoršení prospěchu, chování, úzkosti, noční pomočování, sebepoškozování. Při dotazu na rodinnou situaci vyplynulo, že se rodiče rozvádějí a že ten druhý dítě poškozuje. Léčit takové dítě je ale velmi obtížné.

Jak to myslíte?
Snažili jsme se dítě podpořit a dát mu i naději: Hele, teď je to mezi mámou a tátou špatné, ale třeba se to uklidní. Jenže to se pak nestalo. Ptali jsme se sami sebe, jestli nemůžeme dítě paradoxně poškozovat. Těžká byla i spolupráce s rodiči. Když jsme jednomu řekli, že potřebujeme pracovat i s tím druhým, odpověděl, že ten druhý nikdy nepřijde. Takže jsme ho kontaktovali sami nebo přes orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), lidově sociálku. Někdy se stalo, že rodiče ubrali na síle, kterou do toho konfliktu dávali, ale jen výjimečně. Dalším důsledkem byla vysoká přetíženost psychologů. Neměli jsme kapacitu na případy, kdy nejde o rodičovský konflikt, a přesto má dítě psychické problémy. Frustrovaní jsme z toho byli my i děti.

A jak jste to vyřešili?
Od holandské lektorky Justine van Lawickové jsme převzali metodiku, v níž spojily síly krizové centrum pro děti a rodinná poradna. Náš program se jmenuje Dítě v centru zájmu. Od roku 2014 jím prošlo 45 dětí a 52 rodičů začalo a dokončilo jich 49. Starají se o ně dohromady čtyři psychologové, jedna sociální pracovnice a asistent dobrovolník, většinou studenti z oboru psychologie. Úplně na úvod probíhá síťovací setkání bez dětí, kam zveme známé, příbuzné dětí, nové partnery, protože rozvod není jen věcí páru. Stává se nám, že se u nás rodiče jakž takž dají do pořádku, a pak přijde třeba některý z prarodičů a všechno to zbourá.

Ale je jasné, že se třeba babička dítěte postaví na stranu svého syna nebo dcery. Nebo že chce nový partner podpořit toho svého.
To my plně respektujeme. Ale někdy se nový partner snaží zadupat do země svého předchůdce nebo předchůdkyni. Snažíme se jim všem vysvětlit, že nám nejde o to, aby se původní rodiče dali zase dohromady, a že pokud nám pomohou, dělají to pro děti. Tím dost často odbouráme hlášky typu: On ti deset let dělal ze života peklo, a ty mu ještě budeš vycházet vstříc s dětmi?

A pracujete společně s dospělými i s dětmi?
Děláme společné prezentace. Rodiče si tam mohou uvědomit, co všechno děti vidí a slyší, protože tam vyskakují stejné hlášky, jaké mají oni, například když se hádají. A to i u úplně malých dětí, kdy si rodiče myslí, že z „toho“ ještě nemají rozum. Kromě toho tu zafunguje i hrdost, když dítě něco předvede nebo vyrobí. I tam může dojít k velkému posunu ve vztazích. Když se třeba dítě, které zavrhlo jednoho z rodičů, rozhodne samo, že mu vyrobí přání k Vánocům.

A funguje to i opačně? Že rodiče mají prezentaci pro děti?
Ano. A je to pro ně nezvyklé. Najednou musí začít kooperovat. Dost často volí prezentaci Naše cesta životem. Kdy se seznámili, kdy se dítě narodilo, kdy to přestalo fungovat. A že i přesto mají dítě rádi. A to je pro děti malý zázrak. Jedna holčička nám řekla: „Bylo to neskutečné. V poslední době se nestalo, že by stáli metr od sebe a nepohádali se.“ Někdy si vyrobí každý prezentaci svoji. Ale vždycky je to tak, aby to bylo skousnutelné pro děti a s optimistickým výhledem: Máme vás rádi a budeme se dál stýkat.

Když jsem viděla film Válka Roseových, napadlo mě, jak by to probíhalo, kdyby hlavní hrdinové do svého sporu zapojovali i dětí.
To je hodně hypotetická otázka, ale je pravda, že ve filmu se roztáčí kolotoč nenávisti a naschválů. A tak to bývá i v životě. Rodiče dávají trestní oznámení jeden na druhého, při konfliktním předávání dětí se vzájemně natáčejí a chodí s tím na OSPOD. Ten druhý zareaguje tak, že nahází na expartnera špínu. A absolutně šílené je, když rodiče přenášejí odpovědnost v rozhodování na dítě stylem: Já bych klidně chtěl, aby dítě s tebou bylo na víkend, ale ono nechce. Pojď sem a rozhodni se sama. Chceš, nebo nechceš jít s tatínkem? A dost často to dělají v dobré víře, že to dítě chrání.

Proč expartneři tak často válčí?
Souvisí to se zpochybňováním rodičovské role toho druhého. To je jedno z nejhorších bodnutí, které mohou tomu druhému udělat. Velmi často to mají nastavené tak, že je to v zájmu dětí. Táta je pro tebe špatným vzorem, a proto tě tam nebudu posílat. Nebo máma je psychicky labilní, proto bude lepší, když se s ní nebudeš vídat.

Často kolem sebe slyším, že nový partner ubližuje dítěti – fyzicky nebo psychicky.
To je také jeden z nejčastějších argumentů u soudu, proč chce někdo dítě do své péče. Vždycky když si najdu nového partnera, který má děti, vyvstane otázka, nakolik je mám vychovávat. Dost často dojde ke střetu názorů, když například matka vychovává svého syna liberálně a přijde nový partner, který chce nastolit tvrdý řád. Dítě pak dost často začne utíkat za druhým rodičem. A ten řekne: Já ho musím zachránit.

V souvislosti s rozvody se používá termín syndrom zavrženého rodiče. Co to je?
Hodně zjednodušeně je to situace, kdy dítě odmítá jednoho z rodičů. Odmítá se s ním kontaktovat, jít k němu na noc, na prázdniny a někdy ho nechce vidět vůbec. Řešit takovou situaci je velmi těžké. Tam, kde je v rodině nějaký patologický jev – například násilí nebo zneužívání, je to pochopitelné, ale děje se to i v rodinách, kde k ničemu takovému nedocházelo. My nikoho nechceme usvědčit z manipulativního chování. Třeba od žen často slýcháme: „Já nic nenadsazuji, jen mu říkám pravdu. Že měl vždycky nějaké jiné paní.“ Tyhle pravdy zaměřené k malému dítěti však mohou velmi negativně formovat vztah dítěte k druhému rodiči.

A co se s tím dá dělat?
Snažíme se vrátit respekt mezi rodiče. Důvěru v to, že ten druhý je dobrý rodič, že se o dítě postará, že ho nakrmí, že mu zajistí nějakou zábavu. I když totiž rodič dítě nenavádí, vyjadřuje nějaký postoj a ten se přenáší na dítě. Velmi často slyšíme: „Soud mi nařídil, abych dítě motivovala, aby chtělo za tátou.“ A když se zeptáme, jak to dělá, slyšíme: „O otci nemluvím, ale řeknu mu: Tak běž, jestli chceš.“ To je zase přenášení odpovědnosti na dítě. Jak můžu dítě motivovat, když ze mě čiší nedůvěra v toho druhého? My po rodičích nechceme, aby spolu chodili do kavárny, aby měli pravidelné porady o výchově. Někdy je lepší, když komunikují jen přes SMS nebo přes e-maily. Děti pak přijdou a řeknou: „Naši se spolu vůbec nebaví, ale alespoň po sobě neřvou.“ Navíc, když píšete mail, velmi často korigujete, co píšete.

Podle statistiky ubývá rozvodů. V roce 2010 se rozpadlo každé druhé manželství. V roce 2016 to bylo 45 %. Myslíte si, že je to dobrá zpráva pro děti?
Myslím si, že se zvyšuje procento nesezdaných párů, které přicházejí i k nám, takže procento dětí zasažených rodičovským konfliktem může naopak narůstat.

Co je tedy ideální (po)rozvodový stav?
Důvěra v to, že mému dítěti u toho druhého bude dobře, i když už tam má jiného partnera. Že není poškozované, a že mu to dokonce prospívá. A uznání toho, že pro dítě jsou stejně důležití oba rodiče, protože jsou namíchaní z mámy i z táty. Důležitý je i pravidelný rytmus. Aby dítě vědělo, kdy bude u mámy, kdy u táty. Když spolu rodiče mluví normálně a jsou schopní řešit i sporné věci jako výši alimentů či prázdniny. Aby to nepřešlo do roviny osobní ve stylu: Jsi stejná jako tvoje matka.

To je ale neustálý proces.
To ano, minimálně do dospělosti, do momentu, než budou mít svoji vlastní rodinu. A také děti se vyvíjejí. Jsou okamžiky, kdy potřebují jednoho z rodičů více. A pak by ten druhý to neměl brát tak, že mu dítě krade. Rodiče, i když nejsou partneři, pořád jsou rodiče a mohou tvořit koalici ne proti dětem, ale pro ně. Ideální je, když jsou rodiče schopní se potkat na neutrální půdě, třeba v cukrárně nebo v restauraci. Dají si oběd nebo kafe a předají si dítě. Pro děti je dobré vědět, že jsou rodiče spolu schopní normálně mluvit.