Jeho miniaturní pracovna přetéká odbornými knihami, stůl je zavalený nánosy dokumentů. Dvě olejomalby krajiny darované od kreativního pacienta se na vysoké knihovně téměř ztrácejí.

„V této budově se vystřídala řada vojenských oddělení - chirurgie, kožní i psychiatrie, která má ale trochu jiné spektrum pacientů než ta klasická. Proto se i náš provoz musel hodně přizpůsobovat budově, která je hodně stará a nedovoluje moc zásahů,“ říká primář psychiatrického oddělení Jan Tuček.

Nemocnice už zahájila přestavbu své nejstarší budovy v horním areálu pro psychiatrické oddělení, která bude stát 240 milionů korun. Jaké zázemí tam získáte?
Pacientům to přinese větší komfort, stanice budou mít dvoulůžkové a jednolůžkové pokoje se sociálním zázemím. Ale nejen to, protože naši pacienti tu tráví poměrně dlouhou dobu, přibudou prostory pro terapeutické i volnočasové aktivity. Získáme denní stacionář i venkovní relaxační dvůr.

Umožní nové prostředí i rozdělení pacientů podle jejich onemocnění?
Ano. Zatímco v současné době jsou všichni pacienti na jednom oddělení a dělíme je jenom na ženy a muže, nové prostory nám umožní rozdělovat pacienty podle závažnosti diagnózy. Budeme mít čtyři lůžkové stanice, od oddělení pro velmi těžké pacienty s 24hodinovým dozorem až po ta, kde budou moci pacienti bez dohledu personálu prostory oddělení opouštět.

Přiblížíte se tak víc k domáckému prostředí?
Budeme stále nemocniční oddělení s takovým režimem, aby měl život nějaký řád, protože řada psychiatrických pacientů řád v životě postrádá a potřebuje se ho naučit. Ale budeme se snažit co nejvíc přiblížit nové prostředí tomu, aby se tam pacienti cítili dobře a aby to příliš nepřipomínalo klasickou strohou nemocnici. Dnešní trend je v tom, že péče o lidi s duševním onemocněním směřuje spíše k domovu, do komunity.

Kdy se budete stěhovat?
Pokud všechno dobře dopadne, stavba má být ukončena v únoru 2019. To znamená, že pak začátkem jara bychom se měli do nového prostředí přestěhovat.

O kolik pacientů se staráte?
Ročně hospitalizujeme 700 pacientů a v ambulancích jich léčíme přibližně dva až tři tisíce.

Jaké diagnózy převládají?
Je to celé spektrum psychiatrických diagnóz. Vedou úzkostné a depresivní poruchy a poruchy spojené se zneužíváním alkoholu. Následuje schizofrenie a jí příbuzné poruchy a demence.

A mění se skladba nemocných v závislosti na ročních obdobích?
U nás nejsou ty změny tak výrazné, protože máme stále plno. Zajímavé jsou třeba výkyvy v psychice pacientů v době úplňku, kdy je víc klientů. Výkyvy psychiky spojené s jarem, létem, podzimem a zimou zvládají spíš ambulance než my s našimi nemocnými se závažnými stavy. Ale typy pacientů se mění v závislosti na ročním období.

Zvyšuje se počet duševně nemocných v posledních letech?
Nemyslím, že by počet pacientů s těžkou duševní poruchou narůstal. Je ale fakt, že lidé se nebojí přicházet i s menšími, často situačně podmíněnými problémy, proto pociťujeme větší nápor a svoji roli hraje doba. Stres, tlak okolí, tlak pracovní i rodinný vede k tomu, že dochází ke zhoršování duševního stavu a potom i k léčení.

Kdo vydrží víc? Ženy, nebo muži?
Ženy se více svěřují a mají tendenci více problémy řešit s někým druhým. Proto máme větší množství žen, na našem oddělení máme o pět lůžek víc, než má mužská stanice. Bohužel, někteří muži duševní potíže podceňují, přece jen duševní choroba může pro někoho znamenat slabost. Brání se vyhledat pomoc, ale na druhou stranu je u mužů více dokonaných sebevražd než u žen. Protože když se dostanou do úzkých, jdou na to tvrdě a volí metody, které jsou skutečně účinné.

Co je prevencí k udržení dobré duševní kondice?
Dobré zázemí, ať už rodinné, či pracovní, schopnost pracovat se stresem, nepouštět si věci příliš k sobě, umět vypnout, relaxovat, umět střídat výkon s odpočinkem. A také nerozčilovat se nad věcmi, které člověk nemůže změnit. Musí chápat, že svět nezmění a že jsou věci, které jdou už mimo něj.

Kdy má psychiatr ze své práce dobrý pocit?
Když odchází lidé, kteří mu poděkují a cítí se zdraví. Ale někdy máme i pacienty, kteří s námi nejsou spokojeni asi jako v každém oboru. U psychiatrie je vůbec problém v tom, že u některých chorob lidé nechápou, že jsou nemocní, že jejich jednání je způsobeno chorobou.

Můžete uvést příklad?
Třeba mánie. To se člověk cítí šťastný, všechno mu jde krásně od ruky, má spoustu plánů, které ho ale potom vedou do záhuby, ať už dluhové nebo jakékoliv jiné. A my jsme vlastně ti lékaři, kteří mu ten „dobrý“ stav berou.

Máme se bát nárůstu počtu agresivních psychiatrických pacientů?
Je to otázka. Všechny studie ukázaly, že psychiatričtí pacienti nejsou více agresivní oproti běžné populaci. Problém je, že pokud něco spáchají duševně nemocní, je to více medializované. Když vezmete počet trestných činů běžné populace a psychiatrické populace, tak se neliší. Ale senzace je v tom, pokud to udělá někdo duševně nemocný. Celá bublina se ještě víc nafoukne.

Čím si to vysvětlujete?
Problém je v tom, že pokud spáchá nějaký závažný trestný čin duševně nemocný, málokdo je schopný pochopit jeho motivaci. Když udělá stejný trestný čin zdravý člověk, většinou se objeví třeba motiv žárlivosti, pomsty, prostě něco, čemu člověk rozumí. Kdežto když to udělá duševně nemocný, dělá to z patologické motivace, které nerozumíme. Že mu hlasy přikázaly, aby něco udělal, to už je pro běžnou populaci těžko pochopitelné.

Jste poznamenaný svou profesí?
Myslím, že ne. Spíš se nás lidi obávají, mají strach, že do nich vidíme, jsme schopni je přečíst a z prvního pohledu poznáme, o jakou duševní nemoc jde. Ale pokud to není skutečně někdo hodně nápadný, tak to nejsme schopni dělat a neděláme. Z toho mít lidi strach nemusí. Fakt je, že každého člověka jeho profese nějakým způsobem poznamenává, ale manželka mě hlídá a dbá na to, abych byl duševně zdráv.