Aktivní psí služba začíná zhruba ve dvou a končí o šest roků později, což ale platí jen pro hrstku „uchazečů“. Většina psů totiž končí už na základním výcviku, kdy nezvládnou vysokou zátěž nebo prostě nemají ten správný čich. Stejně těžké udržet se u této práce to mají psovodi. Pro ty však jejich zaměstnání navíc nekončí téměř nikdy.
„Být psovodem je práce na plný úvazek, tady služba nekončí,“ řekl Jaromír Kyselo, vedoucí oddělení služební kynologie, který se kynologii věnuje skoro jednadvacet let.
„Pes se nedá po službě odstavit jako auto. Psovodi musí pracovat pořád, i ve svém volném čase,“ prohlásil.
Na jedno místo psovoda se průměrně hlásí osm lidí, splňovat musí několik kritérií. „Je to malý pracovní tým a pro zaměstnavatele je důležité, aby všechno dobře fungovalo. Ti lidí se musí snášet. Když je v týmu pět lidí, tak není možné, aby si jeden z nich bral pořád volno. Pak tu službu odnese někdo jiný. Ten, kdo se hodně věnuje rodině nebo dětem, takovou práci dělat nemůže. Tady je člověk čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu,“ vysvětluje Kyselo.
Dav, řev i výbuchy. To ustojí jen psí elita
Policisté mají po celou dobu své chlupaté kolegy doma. „To znamená, že i když nemá službu, musí se o ně starat a cvičit s nimi. Výcvik probíhá pořád, ten pes to nemůže zapomenout,“ poznamenal Kyselo.
Podle něj psi umístění u psovodů způsobují i nepříjemnosti: „Psi jsou cvičení na zadržení lidí, takže jim stačí nepatrný pohyb a prostě skočí. Někdy se prostě stane blbá náhoda.“
Kromě toho se objevují i další problémy: třeba když si pes nesedne se svým psovodem.
„Stává se to. Každý pes má jinou povahu, jako lidé. Nejsou stejní a to bývá problém i pro psovoda. Ten má psa ve výkonu do nějakých osmi let a pak dochází k obměně. Ta přichází při zhruba šesti letech věku psa, který je v aktivní službě. Psovod si k němu navíc bere štěně a připravuje si ho,“ řekl Kyselo.
Psovodi si někdy jen těžko zvykají na nového psa a jeho osobnost. „Je rozdíl, jestli ten pes je u pořádkové jednotky nebo jezdí s výjezdovkou třeba na místo činu. Zvládnout obojí dokáže jen pár jedinců. Z našich šedesáti psů to zvládne pouze deset. To jsou jediní, kteří mají předpoklady k tomu, aby to psychicky ustáli. Těmhle psům při demonstraci nevadí ani tlak davu lidí, řev a výbuchy, prostě to nevnímají. Oni pak pracují jako by se nic nedělo,“ vysvětluje Kyselo.
Každý nový policejní pes je pečlivě vybírán už těsně po narození. „Většinou bereme ze svého chovu. Samozřejmě tady máme i výjimky, kdy z našeho chovu nemáme dostupného psa. To se však stává pouze v mimořádných situacích, když pes při službě zemře nebo už ji dál nemůže vykonávat. V tom případě je pro nás lepší výkup, což je zase finančně náročné. My kupujeme třeba i staršího psa, který bude dřív připravený do služby,“ říká Kyselo.
Zároveň zdůrazňuje, že zhruba patnáct procent vybraných psů se nakonec stejně vyřadí: „Mohou tam být zdravotní komplikace, u německých ovčáků to většinou bývá kloubní aparát. Pak můžou mít špatné povahové rysy.“
Psí přijímačky jsou náročné, na cvičišti spustí sekačky
Ty, kteří jsou vybráni, čeká svod mladých psů, kde se posuzují právě jejich povahové rysy a odolnost vůči zátěži. „Ten pes se třeba na cvičišti uváže a jeho psovod odejde. Pak je na něj vyvíjený tlak: je tam hodně lidí, různé předměty, prochází přes různé povrchy nebo tam jsou nastartované sekačky a vysavače. Dělá se to všechno, aby se ukázalo, jestli ten pes na to má srdce. Když tohle ustojí, čeká ho atest, bez kterého by nemohl nastoupit do služby. Ten pak každé dva roky opakuje,“ upozorňuje psovod.
Momentky z výcviku. Balíčky se skutečně skrývaly v karoserii, pes je našel.
Do aktivní psí služby se nastupuje ve zhruba třech letech. „Snažíme se na nového psa netlačit. Když psovod má ještě aktivního a fyzicky schopného psa ve starším věku, není to ani nutné. Čím déle se mladý pes vezme do služby, tím dřív se naučí líp to správné. Jakmile se vezme do služby, spousta věcí se mu kazí. Spousta psů se třeba naučí lhát a naučí se to obcházet, protože oni poznají, že psovod to neví,“ zdůrazňuje.
„Když psovod přijede na místo činu, musí postupovat podle nějakého vymyšleného skutkového děje. Musí předpokládat, jak se to asi stalo, jak k tomu mohlo dojít, kde by asi mohla být pachová stopa. A pak musí psa uvést. Jenže to se taky ne vždy povede, protože se může stát, že ho uvede na pach kolegy, který se tam pohyboval před ním,“ vysvětluje postup Kyselo.
Pes se učí vyhledávat jednu látku, další by ho rušily
Vycvičit psa na pachovou stopu je těžká a náročná disciplína: „Začíná se už od štěňátka odměňováním za pamlsek. Je tedy důležité zjistit, co psovi chutná a za co bude pracovat. Jsou dvě možnosti: kořistnické pamlsky, jako jsou míčky nebo hračky, které může trhat, nebo chuťové, například sýr, salám nebo paštika. V tomto momentu si pes začíná uvědomovat, že je nějaký pracovní proces, za který něco dostane. Když to udělá dobře, tak dostane odměnu.“
Kyselo zároveň všechny psy označuje za prospěcháře, co pracují jen za odměnu. „Když ho odměňuji správně, on se učí věci dělat, jak má. Já ho pak nemusím kárat nebo trestat. Někdy se musí dělat, že se chyba nevidí, nedostane nic a dostane, až to bude dělat správně,“ říká.
Nácvik pachové stopy se začíná dělat přes pamlsky, tedy přes chuťovou stopu. „Pak se mu ty pamlsky začínají rozutíkávat a najednou když sleduje lidský pach, zjišťuje, že najde pamlsek. Ze začátku hledá jen pamlsky, pak si to spojuje s lidským pachem, protože ví, že za to bude odměna,“ pokračuje Kyselo, podle kterého se tato metoda výcviku používá i u vyhledávání drog či výbušnin.
„Hodně lidí se mě ptá, jestli těm psům drogy dáváme, že je umí tak najít, ale to opravdu ne. Ten pes se dokáže naučit vyhledat pomalu cokoliv od výbušniny až po oblečení nebo peníze. Jeden pes vždycky umí vyhledat jednu látku, kterou si natiskne do paměti. Více látek by ho mohlo rušit,“ dodává Kyselo.
