První sčítací lístky v nově vzniklém Československu dostali lidé v polovině února 1921. Jedenáct let poté, co proběhl poslední výzkum v c. a k. rakouské éře.

Na obyvatele metropole a mladé republiky čekalo několik novinek. „Za politicky nejdůležitější se považovalo zjištění národnosti obyvatelstva, které mělo potvrdit oprávnění vzniku samostatné Československé republiky,“ uvádí statistici. Podle rakouského modelu se v anketních lístcích uváděla takzvaná „obcovací řeč“. Tedy jazyk, jímž občan komunikoval každodenně, třeba s úřady. To nahrávalo v konečných výsledcích německé řeči, a tedy i národnosti.

Zaplněné dělnické čtvrti

Statistici přišli před prvním československým sčítáním s novou definicí. „Národností jest rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk,“ objasnil tehdy tuto změnu Dobroslav Krejčí, první předseda Státního úřadu statistického v Československu.

Praha se tudíž oproti předchozímu rakousko-uherskému sčítání více počeštila. V roce 1880 v královském hlavním městě žilo 349 574 lidí v 13 261 domech. Českou obcovací řeč deklarovalo 86,2 procenta obyvatel, německou 13,7 procenta. Když svou práci sčítací komisaři dokončili v roce 1921, spočetli v metropoli 729 820 obyvatel a 25 553 domů. Podíl obyvatel, jiné než československé národnosti klesl na sedm procent. Nejpočetnější menšinou byli Němci a Židé, podle etnické mapy Prahy žili v centru, na Josefově, Starém či Novém Městě.

Za čtyřicetileté období mezi rakouským a československým sčítáním se například hojně zalidnily Vinohrady. V roce 1869 v obci za hradbami Prahy žilo necelých devět tisíc lidí. V roce 1921 dosáhly Vinohrady v hranicích dnešní Prahy 2 takřka 84 tisíc obyvatel. Před svým připojením k Velké Praze, které přišlo z jara 1922, se staly čtvrtým největším městem v českých zemích.

Podobný boom související s rostoucím průmyslem z měst v prstenci za pražskými zdmi prožil i Žižkov. V roce 1869 mezi Vítkovem a vrchem sv. Kříže mělo svůj domov necelých 300 osob. Po půlstoletí vzrostl počet obyvatel raketově na takřka 72 tisíc.

Průmyslové čtvrti měly další specifikum, počet lidí bez vyznání. V roce 1921 karlínský soudní okres patřil do kategorie, kde se jejich počet pohyboval mezi 25 a 50 procenty.

Oproti průmyslovým oblastem, kde lidí přibývalo, stálo centrum metropole. Například v Josefově v roce 1890 žilo necelých 12 000 obyvatel, o třicet let později jejich počet klesl takřka na polovinu. Josefova se však na sklonku 19. století dotkla rozsáhlá asanace staré, zchátralé zástavby.

S archy do kasáren

„Další příčinou byla stagnace stavebního ruchu ve vnitřní Praze. Zatímco okolní obce, Vinohrady, Žižkov, Smíchov a další, se v té době bouřlivě rozvíjely,“ uvádí další důvody poklesu obyvatel v této lokalitě Kateřina Bečková, předsedkyně Klubu Za starou Prahu.

Poválečné sčítání v roce 1921 mělo další specifikum. Výsledky experti zpracovali za obyvatelstvo přítomné, nikoli za osoby, které v Praze skutečně bydlely. Sčítalo se tak i v hotelích, věznicích či kasárnách.