VIDEO: Život jak na skládce. Lidem těží u domů popílek pro stavbu dálnice

  6:20
Sušák na prádlo, na němž zjevně dlouho nikdo nic nesušil. Houpačky a plastový domeček pro děti, které vypadají, že se na ně práší několik let. A u toho dům, jenž má zavřená okna. Vesnice Buk a Prosenice na Přerovsku nejsou dějištěm apokalypsy. Jen tu lidem život stěžuje všudypřítomný popílek.

„Nejhorší to bývá odpoledne, zrovna když děti přijdou ze školky a chtěly by běhat venku. To je tady většinou úplně bílo. Kdy jsem měla prádlo před domem, ani nepamatuju, všechno dávám na sušáky doma,“ říká mladá maminka Renáta Kubisová. 

Živoření u prašné stavby D1

Jako na stavbě a skládce žijí spolu s ní v Buku a Prosenici na Přerovsku desítky lidí. Přímo za jejich domy dělníci těží popílky pro stavbu dálnice. Boj s prachem místní prohrávají.

Je krátce před polednem, druhý týden prázdnin a Renáta Kubisová zrovna vaří dětem oběd. Ven všichni vyjdou jen kvůli nám. Sedíme pod přístřeškem se zahradním nábytkem, který paní Kubisová narychlo oprášila. Mobily, které leží na stole, jsou za chvíli ale stejně pokryté bílým prachem.

Vysvětlení je nedaleko, přesněji asi osmdesát metrů odtud. Od loňského léta tady stavební dělníci firmy Skanska těží odkryté staré úložiště teplárenského popílku, který navážejí do základů dálnice D1. Trasu z Lipníku nad Bečvou do Přerova, jež popílkoviště protíná, mají lidé hned za dvorem. Bydlí tak vlastně na stavbě i na skládce zároveň.

„Když se práší moc, snažíme se vůbec nevycházet“

„Dálnice je důležitá, ale ten prach je neúnosný. Když se práší moc, snažíme se vůbec nevycházet,“ líčí další ze zdejších maminek Zdeňka Budíková. 

V domě bydlí šest let. Když si byt pronajímala, netušila, co všechno ji tady čeká. „Nikdo nás neinformoval, to, že se tu bude těžit popílek, jsme se dozvěděli až před rokem,“ popisuje.

Od března je po operaci obou mandlí, které si nechala odstranit kvůli nemoci zvané spánkové apnoe (chorobný stav, při kterém dochází k opakovanému nekontrolovanému zadržení dechu - pozn. red.), ale zda to pomohlo, zjistit nemůže. „Na kontrolu se nedostanu, protože se kvůli prachu nemůžu zbavit rýmy,“ vysvětluje. 

Přestože je léto, paní Budíková je vděčná za každý den, kdy zaprší, i takový, kdy aspoň není hezky. 

„Snáz se mi pak vysvětluje naší Adélce, že nemůžeme jít ven,“ podotýká. Stejně jako všichni ostatní vzdala umývání oken a raději zatáhla závěsy. Také s přítelem nakoupili ventilátory. „Bez nich bychom v bytě umřeli. Otevřít okna si troufneme málokdy.“

Popílková anabáze

Na to, jaká anabáze místní lidi čeká, upozorňovali starostové všech tří obcí, mezi nimiž popílkoviště leží. Nejhlasitější byl ale starosta Buku Jaroslav Vrtělka. Sám si dobře pamatoval, co provázelo už jen ukládání tohoto teplárenského odpadu za vesnici v letech 1996 až 1998. 

„Hlavně občanům v dolní části obce se prach dostával do domků každou škvírou. Měli doma ne naprášeno, ale doslova naváto,“ vysvětloval starosta. 

To, že se situace bude opakovat, se podle něj dalo předpokládat už jen proto, že obec leží v Moravské bráně a vítr, který situaci komplikuje, tady fouká 360 dní v roce.

Máme povolení a popílek je neškodný, vzkazuje Skanska

Skanska však k využití odpadu dostala potřebná povolení, navíc tvrdí, že popílek je neškodný.

„Na kvalitu samotného popílku máme zpracovaný nezávislý audit, ze kterého je zřejmé, že žádná z látek v něm obsažených nedosahuje limitního množství, tudíž okolí svým složením v žádném případě neohrožuje,“ vzkázala firma před rokem ústy svých mluvčí.

Po letošních Velikonocích, kdy za větrného počasí oblaka prachu zavalila velkou část Buku, musela Skanska sáhnout k omezení provozu. 

Popílek těží za větru už jen o poloviční síle, než jí umožňovalo dřívější povolení, s odpadem nepracuje o nedělích a také přidala na stavbu kropičky. Jenomže velká část místních tvrdí, že to za letošních suchých a teplých dnů nepomáhá.

„Dělníci na stavbě fasují ochranné pomůcky, lidé nic“

Kvůli lidem, kteří žijí v bytovkách těsně u skládky popílků, už bouchl do stolu i starosta Prosenic Otakar Dokoupil. 

„Zatímco dělníci na stavbě fasují ochranné pomůcky, občané, kteří jsou na stavbě taky, nemají nic. Už jsem měl tři jednání se zástupci Skansky i Ředitelství silnic a dálnic a řekl jsem, že při další stížnosti od lidí už rovnou volám inspekci životního prostředí. Taky tady nechám Státní zdravotní ústav udělat měření. I kdybych to měl platit ze svého,“ hrozí Dokoupil. 

Faktem je, že popílek není jediným zdrojem zaprášení. Lidé popisují i prach s obsahem jemných dřevěných jehliček, který se šíří ze sousedního průmyslového areálu, v němž se vyrábějí pelety. 

Starosta Prosenic Dokoupil ale na tento zdroj znečištění žádnou oficiální stížnost neeviduje a jako hlavní problém vidí stavbu dálnice.

Lidé ze zaprášených domů se nespoléhají jen na úřady, v řadě situací si pořádek zkoušejí zjednat sami. 

„Když se zapráší moc, vletím dělníkům před auto a říkám: Stop, chlapci, nešlo by to pokropit? V poslední době se snaží, hned volají a kropička je tu za chvíli. Taky když mě tu vidí sedět, tak rovnou zpomalí,“ vypráví Dana Fridrišková.

Patří k těm, kdo se doma zavírat odmítají, i když se jí zjevně zhoršuje zdraví. „Mám bronchitidu a paní doktorka říká, že se můj stav za poslední rok zhoršil o deset procent. Ale doma nezůstanu, jsem zvyklá být venku,“ vysvětluje sympatická důchodkyně, která toho v domě pamatuje nejvíce – bydlí tu už 45 let. 

Před dvěma měsíci jí synovci postavili altán u zahrádky, v níž pěstuje dýně nebo brambory a odkud je to na stavbu jen pár kroků. Dřív se odtud dívala na rozlehlý rybník a louku zarostlou stromy, teď má výhled jen na vysoký val, který bude dům chránit od hluku, až budou po dálnici svištět auta. 

Ale bere to pozitivně. Když je nejhůř, zatáhne v altánu igelitové stěny a nad houpačku si dá stříšku. Siestu si užívá, i když musí sledovat, jak se přes nedaleké maliníky valí bílý prach.