Bylo jaro 1906, když šestadvacetiletý Hugo Vavrečka obědval v brněnské kavárně Slavia. Najednou k němu přisedl neznámý člověk.
„Podíval se na mě zkoumavě (byl to opravdu pohled hodný Sherlocka Holmese) a řekl: ‚Vy jste pan Vavrečka?‘ Pouze jsem polkl sousto a přikývl. ‚Já su Baťa. Ze Zlína... Co jsem chtěl řéct. Ano! Tak prosím vás, co je to kosinus fí?“
Vavrečka se rozkuckal smíchy a Baťa se k němu přidal. Nakonec spolu seděli do večera. „Chtěl, abych ho za jedno odpoledne naučil elektrotechnice. Musím však říct, že Baťa byl ten nejučenlivější a nejbystřejší žák, jakého jsem v životě poznal,“ napsal Vavrečka ve svých (bohužel nedokončených) pamětech.
Bylo to první setkání dvou mužů, kteří teprve začínali budovat svoje mimořádně úspěšné kariéry. Jejich pracovní cesty se sice rozešly, nadále ale zůstali v blízkém kontaktu.
Vavrečka se stal Baťovým důvěrníkem a „šéf“, jak mu ve Zlíně říkali, s ním konzultoval klíčová rozhodnutí a zásadní věci týkající se fungování továrny. Byl například důležitým prostředníkem při jednání mezi Baťou a baronem Hauptem o prodeji zlínského zámku.
„Málokdo z Baťových přátel a spolupracovníků měl tolik významných konexí po celé Evropě, takový přehled o otázkách národohospodářských i politických a tak bezprostřední a upřímný vztah ke svému okolí,“ uvedla historička Nina Pavelčíková v článku o Vavrečkovi, který vyšel v roce 1994 v periodiku Zlínsko od minulosti k současnosti.
Baťa Vavrečku dlouhá léta lanařil, aby nastoupil přímo do firmy. Odolával, až v roce 1932 kývl. Osud ale chtěl, že jejich vzájemná spolupráce trvala pouhých dvanáct dnů...
Publikoval pod pseudonymem, úspěch slavil i v armádě
Hugo Vavrečka nedostal v životě nikdy nic zadarmo. Narodil se v roce 1880 ve Slezské Ostravě, odmaturoval na reálném gymnáziu a absolvoval elektrotechniku na německém Vysokém učení technickém v Brně.
Rok sloužil v armádě, pak získal místo odborného asistenta na české technice a začal s technickým poradenstvím v oboru strojním a elektrotechnickém.
Časem ale zjistil, že „pouhá“ vědecká práce mu nestačí. Chtěl o ní psát. Proto ve zmíněném roce 1906 přešel do redakce Lidových novin. Kolegy mu byli Čapek, Bass, Klíma či Těsnohlídek.
Právě tehdy napsal svoje nejznámější literární dílo – novelu František Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa, kterou proslavilo filmové zpracování s Vlastou Burianem v hlavní roli. Publikoval pod pseudonymem Hugo Vavris.
Jako novinář dělal válečného reportéra z první balkánské války, po vypuknutí první světové války narukoval k námořnímu velitelství v Terstu. V jejím závěru se výrazně blýsknul, když vytvořil československou vojenskou jednotku a působil zde jako zplnomocněnec československé vlády.
Sen o dunajské spolupráci
Po válce už začala Vavrečkova hvězdná diplomatická kariéra. Byl členem československé delegace na mírové konferenci v Paříži, dělal generálního konzula v německém Hamburku, odkud přesídlil do Budapešti a Vídně. Tady začal pracovat na svém snu o politicko-hospodářském sblížení Československa, Rakouska a Maďarska.
Jenže nástup světové krize a vzrůstající snahy Němců o anšlus Rakouska jeho jemně spřádané nitky mezi zeměmi bývalé habsburské monarchie zpřetrhaly a zničily.
„Poznal jsem, že moje koncepce a plány (...) jsou předčasné. Moje víra, že kdysi musí dojít k této syntéze národů, obývajících vlastní dunajský prostor, ale nebyla nikdy otřesena,“ napsal Vavrečka.
Odtud už vedla cesta do Zlína za přítelem Tomášem Baťou.
S Tomášem byli přátelé, Jana Antonína usměrňoval
Vavrečka nastoupil do firmy Baťa 1. července 1932. Odpoledne 11. července se do města letecky vracel z Paříže, pozdě večer dorazil k Baťům, u nichž tehdy přechodně přebýval, a večer poseděl s Tomášem na pergole. Šéf se kolem desáté hodiny zvedl, že půjde spát, aby byl ráno čilý. Měl totiž letět do Švýcarska. Oba si ještě podali ruku a popřáli dobrou noc.
„Druhý den ráno mě vzbudila pokojská několik minut před šestou hodinou. Byla bledá a vypravila ze sebe jen: ‚Na letišti se něco stalo.‘ Nařídil jsem jí, aby paní Baťové nic nehlásila, a skočil jsem do auta,“ vyprávěl Vavrečka.
Do Otrokovic dorazil za patnáct minut. Na zemi ležela dvě nehybná těla přikrytá plachtami. „Nadzvedl jsem příkrov. Na lících Tomáše Bati rýsovalo se několik hlubokých jizev. Jeho tvář však byla jasná a vyrovnaná jako vždy.“
Baťova smrt otřásla celou zemí a zásadně změnila fungování firmy. Skončila éra jednoho šéfa. „Bez něj mohla být tak rozsáhlá průmyslová organizace řízena jen díky jakémusi ‚brain trustu‘, jehož formální hlavou byl sice nevlastní Tomášův bratr Jan, soudnost, rozvaha a zkušenosti spolu s odpovědností za rozhodování ale spočívaly na Dominiku Čiperovi, Josefu Hlavničkovi a Hugo Vavrečkovi,“ píše se v almanachu vydaném v roce 1992 u příležitosti světového sjezdu absolventů Baťovy školy práce.
Mezi Vavrečkou a J. A. Baťou panovalo jisté napětí. Vavrečka uznával podnikatelské schopnosti nového muže číslo 1 ve firmě, zároveň se ale (jako jeden z mála) nebál ozvat a kritizovat jej za chyby a přešlapy, jichž se dopouštěl. Vždy tak ovšem činil s elegancí sobě vlastní.
Podobně bezprostřední a blízký vztah, jako měl s Tomášem, si k Janovi nikdy nevybudoval. „Tomáš měl velmi vyhraněné zásady mravní a obchodní, ale ve věcech rozumu se vždy nechal přesvědčit. Nebyl totiž ani trochu domýšlivý a nikdy se nechvástal svými vědomostmi. Zaujal ho i postřeh prostého člověka, ba i dítěte. (...) Zkrátka chodil světem a stále se učil od jiných,“ napsal Vavrečka.
„V tom byl pravým opakem svého nevlastního bratra Jana, který měl takový sklon k dogmatičnosti a přesvědčení o vlastní neomylnosti, že nemohl odolat a musil stále poučovat svět.“
Na prázdniny za ním do Zlína jezdil vnuk Václav Havel
Zkušený diplomat se ve Zlíně rychle zabydlel a pro firmu se stal nepostradatelným. Jednal s úřady, politiky, mluvil s novináři, prezentoval firmu na veřejnosti. Prosazoval projekt dálnice od Chebu na Podkarpatskou Rus, zabýval se také myšlenkou vzájemného propojení Dunaje, Odry a Labe. Mezi jeho profesní zájmy patřila i výroba textilu a chemická produkce.
V těžké době konce 30. let se stal ministrem propagandy, za úkol měl hlavně čelit nacistickému tlaku. Ve vládě prožil složité chvíle Mnichova, kdy vystoupil s projevem, v němž řekl: „Kdybychom byli šli do boje sami bez veškeré pomoci, byl by býval náš osud zpečetěn.“
Poté se vrátil do Zlína, kde pokračoval jako ředitel podniku i po odchodu J. A. Bati do zahraničí. Během války ze všech sil podporoval vzdělávací aktivity v podniku a pomáhal udržovat význam české vědy a kultury. Do Zlína přitáhl budoucího světového vědce Otto Wichterleho, poskytl peníze na letenku Jana Wericha pro jeho cestu do New Yorku.
Na prázdniny sem za ním jezdíval jeho vnuk, který se narodil v roce 1936 – budoucí český prezident Václav Havel, jehož matka Božena byla Vavrečkovou dcerou. Malý Václav s bratrem Ivanem si časy u dědečka zamilovali.
„Vavrečkovy názory se staly jedním ze základních pilířů životní filozofie Václava Havla,“ upozornila Pavelčíková.
Po válce byl pro komunisty nepohodlný
Od roku 1941 už bydleli ve Vavrečkově vile, která se nachází ve čtvrti Mokrá ve stráni nad Paseckým potokem. Po konci války se Vavrečka stal nepohodlným. Ve městě i podniku se dostali k moci komunisté a začali si rychle vyřizovat účty.
Z vedení závodu musel odejít a byl obviněný z kolaborace s nacisty. Jenže soud ho osvobodil a navrch zdůraznil zásluhy vedení koncernu o odbojové hnutí na Zlínsku či pomoc pronásledovaným lidem.
Vavrečka se odstěhoval do Prahy, ale klid neměl. „Komunisté se snažili vykořenit vše, co bylo spojeno s Baťou, a tak byl Vavrečka v uherskohradišťském politickém procesu odsouzen 22. prosince 1948 na tři roky těžkého žaláře a ke konfiskaci veškerého majetku,“ popsal historik Zdeněk Pokluda v knize Baťovi muži.
Vzhledem ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu ale do vězení nenastoupil. Stáhl se do ústraní, překládal Wichterleho dílo do němčiny, psal filozofické úvahy a věnoval se rodině.
V létě 1952 se k němu dostala zpráva, že jej komunisté chtějí násilně vystěhovat z Prahy. Silně jej to rozrušilo a dostal těžký záchvat. Zemřel po převozu do brněnské nemocnice 9. srpna 1952, bylo mu 72 let.
