Příděl potravin? Jen když jsme šli na sovětský film, vzpomíná pamětnice

  7:40
Jednaosmdesátiletá Doris Krausse z Trutnova se narodila v lednu 1936 v Liberci do rodiny válečného veterána, k její smůle s německým příjmením. Do pokojného dětství zasáhla další válka a zejména roky po ní. Rodina Kraussových sice jako jedna z mála mohla v Sudetech zůstat, ale už nikdy nic nebylo jako dřív.

Jednaosmdesátiletá Doris Krausse z Trutnova se narodila v lednu 1936 v Liberci do rodiny válečného veterána, k její smůle s německým příjmením. | foto: Archiv Doris Krausse

V pětačtyřicátém bylo Doris devět. Národnostní rozdíly si do té doby neuvědomovala, hrála si s českými i německými dětmi. Před válkou ji rodiče chránili, nikdy o ní doma nemluvili. Toho, co se dělo po jejím konci, ušetřit děti už nešlo.

„Pokud jsme po válce chtěli dostat lístky na příděly potravin, museli jsme jít označeni bílou páskou do kina na sovětský film, abychom viděli, jak jsou Rusáci dobří a my Němci zlí,“ vzpomíná pamětnice a pokračuje:

„Tatínek byl antifašista. Měli jsme to dokonce napsané na dveřích, jenomže jednou přišla taková dáma a nenápadně obcházela náš dům. Asi se jí líbil, a tak nás další den vystěhovali.“

Celou její rodinu převezli do světnice bez kamen, kde se tísnili s několika dalšími Němci. „Tatínek naštěstí nějak zajistil byt ve Stráži, taky po nějakých Němcích, tak jsme se s těmi pár ranci, co jsme stihli za dopoledne sbalit, přestěhovali tam,“ vypráví.

Doma jsem tady

Nebylo to jediné nedobrovolné stěhování, které ji v dětství potkalo. V osmačtyřicátém bylo kvůli znárodnění potřeba pracovních sil v textilkách.

„Řekli nám, že když si nesbalíme, tak nás vystěhují bez věcí. Odvezli nás a asi šest dalších rodin autem na vlak, tam nás naložili do vagonu a v Pace nás vyzvedl s koňmi pan kočí z továrny. Dali nám alespoň malý byt, to jsme si vcelku pomohli. Ostatní, co s námi jeli ve vagonech, přišli na zemědělská družstva nebo státní statky a měli to mnohem horší. Naši si alespoň normálně vydělali,“ vzpomíná. I díky tomu, že je Nová Paka více ve vnitrozemí, cítila Doris Krausse mnohem menší nenávist.

V rodném Liberci její rodina zažívala každodenní ponižování. „Ta nenávist byla velmi silná. Ono se není čemu divit, skoro každého se ta válka osobně dotkla a zavinili ji Němci, ale vysvětlujte to desetileté holce, která nikdy nikomu nic neudělala. Nedovolili nám mít ani stromeček. Nic jiného jsem si na Vánoce nepřála, tak mi ho tatínek nějak obstaral, ale rozsvítit jsme ho nemohli. Někdo by si mohl všimnout,“ pokračuje ve vzpomínání jednaosmdesátiletá žena.

Ve škole zažívala od vyučujících i od spolužáků šikanu, přesto je vděčná, že do ní vůbec mohla chodit. Byla to výsada, kterou získala jenom díky pracovní pozici své matky. Její bratr takové štěstí neměl.

Čtrnáctiletý chlapec, který byl s nedokončeným vzděláním nucen k těžké práci s koňmi, nikdy neměl příležitost naučit se plynně česky. Kvůli tomu těžko navazoval vztahy a rodičům nikdy nepřestal vyčítat, že neodešli do Německa. „Možnost jsme později měli, ale tatínek řekl, že je doma tady a nehne se odtud,“ vysvětluje, proč její rodina zůstala v Podkrkonoší, paní Krausse.

Veškeré křivdy jsou zapomenuty

Ona sama jazykovou bariéru musela překonat velmi rychle. „Do školy jsem přišla v pololetí do 4. třídy, tam už mluvili i rusky, tak jsem byla zmatená ještě z toho. Moc jsem ty dva jazyky nerozeznávala. Z tabule jsem opisovala jenom znaky, aniž bych věděla, co to je,“ připomíná své začátky. „V Pace mi čeština i ruština už šly, takže mě pan učitel dokonce vyvolával, když děvčata nevěděla. Já jim to vysvětlila a on vždycky dodal: Vidíš, Němka to ví a ty ne.“

Odsun Doris Krausse považuje za kapitolu dějin, se kterou se Češi ještě stále nejsou schopni vyrovnat. Ona sama přitom dávno odpustila.

„Veškeré křivdy jsou zapomenuty, každá zkušenost nás někam posune a opravdu si nemůžu naříkat. Ba naopak, za ty, kteří mě ve škole znevýhodňovali, se modlím. Aby jim bylo odpuštěno, protože bez nich bych dneska někde látala silonky. Díky drilu, který mi dopřávali, můžu svým vnukům opravovat pravopis,“ uzavírá s úsměvem energická žena, která mnoho let pracovala ve zdravotnictví.

Autor: