Dětství prožil u pralesa Mionší u Dolní Lomné, žertem o sobě říká, že je dítě pralesa, vyrůstal totiž s pěti sourozenci v dnes již nepředstavitelné chudobě. Posléze se vyučil malířem a natěračem. S manželkou vychovali dvě dcery, v současnosti se raduje z pěti vnoučat a tří pravnoučat. V roce 2009 sepsal své vzpomínky na válku do knihy Objevil jsem Katyň.

Na co nejraději ze svého bohatého života vzpomínáte?
Řeknu vám to jinak. Jsem z velmi chudobné rodiny. Tehdejší chudobu ani není možné vylíčit, natož ji pochopit dnešníma očima. Bylo nás pět dětí v jediné jizbě, v druhé rodiče, celkem sedm lidí. Bydleli jsme v místnosti postavené z barek, z neotesaných trámů. Táta je pobil lepenkou. Uvnitř bylo příjemné teplo, bosky jsme chodili po kuchyni, nikdo nebyl nachlazený. Trámy k sobě dobře doléhaly, protože byly utěsněny mechem, který rostl na lesních loukách a pak se sušil. Tento systém byl věčný. A když se stalo, že mechu chybělo, dodala se sláma. Vyrostlo nás pět a od deseti let došlo ke změně. Rodiče koupili jakési staré postele. Ty se vystlaly slámou a zas to šlo.

Měli jste dostatek potravin?
Byli jsme samozásobitelé. Byla kráva, která měla dobré mléko, žádné odstředěné. Máslo a sýr byly perfektní, když to dneska porovnám se současnými výrobky. Na vodu jsme chodili s putýnkami, o které se staral tatínek. Byly dřevěné a vždy stály dvě v koutě u dveří. Vodu jsme brali z místního potoka. V potoce jsme se ale nekoupali, protože v něm byla moc studená voda. Bydleli jsme v úzkém údolí, do kterého sluníčko svítilo asi jen tři hodiny, déle ne. Kolem samý kopec a my v údolí celkem patnáct dětí, tři rodiny. Všichni jsme se uživili, všichni měli pole, pásli kravičky, dokonce se sem přistěhovala jedna vdova s pěti dětmi. Manžel jí zemřel při úrazu na pile.

Měl jste možnost se na ta místa vašeho dětství ještě později podívat?Dnes je to tam zarostlé, zaplevelené, strašný nepořádek. Když jsem se tam měl možnost podívat před deseti lety, tak jsem to nepoznal. Dolní Lomná u Jablunkova, potok u Mionší. Prales Mionší, jestli vám to něco říká, tam jsem se narodil, jsem takové dítě pralesa (smích). Každému to tak říkám, prales totiž sahá až k tomu dolnímu potoku. To je ta oficiálně uznaná část, jinak každá vláda si s ním dělala, co chtěla. Les různě rozdělovali, výše, níže. Komunisti jej uznali až k potoku a všechno dřevo vyrabovali, jej, to bylo hrozné. Dnešní vláda ten rozsah Mionší zase vrátila do původního rozměru, do polovičky.

Hrával jste si jako malé dítě v pralese, jaké jste měli hračky?
Hračka, to pro nás byla třeba srolovaná tříska od hoblíku. Kupované hračky jsme neznali. Z dřeva jste ohnul luk a už jste mířil (smích). V patnácti jsem odešel do učení na malíře pokojů. Musel jsem, protože děda prodal pozemky státu, a tím celá rodina zchudla. Všechny děti, každý, kdo se oženil, šel z Dolní Lomné pryč. Já taky, nebylo kde bydlet. Měl jsem hezkou holku a museli jsme být na půdě, na zemi, na slamníku. Učil jsem se ve Vendryni na malíře a natěrače. Po tříletém vyučení ale roboty nebylo. Přišel právě ten čas, kdy práce nebyla. Nahlásil jsem se na místním úřadě v Dolní Lomné a dostal jsem žlutou kartu jako nezaměstnaný. Říkalo se jí žebračenka. Chodil jsem ji razítkovat a jednou za čtrnáct dní jsem dostal deset korun a kousek chleba, to bylo všechno.

Dalo se z toho vyžít?
Cha, cha. Já jsem bídu neměl. Přijímal jsem fušky, nebál jsme se práce a vždy jsem si přivydělal. Ale na zaměstnání to nebylo. Pak jsem chodil do Třince a do Těšína. Za komunistů dali všechny obory dohromady, stavaře i malíře. Měl jsem štěstí, že mě potkala robota, která byla pro inženýra a ne pro učně. Šlo o to, převést mzdy v celém těšínském okrese z hodinových na úkolové. Neměl jsem k tomu naprosto nic, jen holý stůl a dvě tužky. Tady budeš a o ostatní se postarej, řekl mi mistr. Trvalo mně to půl roku, než jsem se chytil. Ale šlo mi to. Vyhrál jsem.

Za války to bylo jaké?
Do Jablunkova přišel německý mistr a vzal mě do práce. Jak ale bylo vše hotovo, už si šel po svém a já zůstal volný. Rozhodl jsem se jít za ním do Hirschbergu – což je dnešní Jelení Hora v Polsku. Přitom jsem neuměl německy. Poznal mě, jak tam bezradný sedím v parku, a dal mi práci. Usadil jsem se, a po třech měsících mi přišel povolávací lístek na vojnu. Seděl jsem na zemi v kasárnách a brečel. Z úzkého rodinného kruhu jsem byl hozen mezi zvěř. Ale byla to pro mě škola, kterou bylo třeba vydržet. Dali mě do přední řady a všichni se mnou museli držet, protože co se stalo mně, pak bylo zlé i pro ostatní. Po válce mě plně rehabilitovali a uznali za právoplatného občana České republiky.

Jak to bylo s vaší epizodou s Katyní, o které jste napsal i knihu?
Tu jsem napsal už tady v domově důchodců na Čujkovově ulici. Sloužil jsem u těžkého dělostřelectva. Boje byly velmi tuhé, ale stalo se, že jsme stáli celé léto. A bylo to tak, že jsme dostali příkaz utábořit se uprostřed smolenského lesa. Našli jsme krásnou zasněženou pláň, jenže nám začal klesat náklaďák, stál, více a více se nořil do terénu. Dával jsem pod kola, co se našlo, větve. Nic nepomohlo. Tak jsem zakřičel Halt! Stůj. Musel se odepnout a dát na vrátek. Přitom vidím, jak zpod kola najednou vyletí ruka. A pak kouká vojenský kabát. Musel jsem to okamžitě hlásit, že se nedá bojovat, protože jsme narazili na pohřebiště. Že šlo o Katyň, o tom jsme tehdy neměli ani tušení.

Jak v tolika letech trávíte volný čas? A co jíte?
Na stáří mi už tak nechutná, dříve jsem byl poživač masa, teď už ale ne. Zato mám rád paštiky, husí, krutí, telecí, to si rád dám. Rád si i poležím, už moc nechodím, zlomil jsem si krček a to je smrtelné. Ale já si s tím poradil. Vyžití je tady velké, na každém patře je nějaký společenský klub. Je mi tu krásně, mám svou oblíbenou peřinu z lázní v Karlově Studánce. Na televizi se nedívám, je na mě moc rychlá, nestačím řeči a střihu, o to více mě vždy zajímalo rádio. Nečtu kvůli horšímu zraku a už také nedoslýchám, takže na mě musíte trochu nahlas. Když jdu do klubu, chtějí, ať jim povídám své zážitky.

Máte nějaké přání?
Rád bych se dožil 120 let. Nikdy jsem se nikam netlačil, všude mě postrkávali. Nikdy jsem netoužil, nezáviděl, takový je můj osud.

A kdy se vám žilo za ten požehnaný věk nejlépe?
Nejlépe se mi žilo těch deset let na okresním stavebním úřadě v Českém Těšíně, to jsem měl pod sebou úředníky, přidělili mi úkol a já jej splnil. Až na ten malý plat.