Jak jste se dostal k hasičině?
Přestoupil jsem od policie. Podal jsem si totiž žádost k policii i hasičům zároveň. Policie mě vzala hned, hasičům to rok a půl trvalo. Proto jsem byl tu dobu policistou a pak, když přišla nabídka od hasičů, přestoupil jsem.
Na něco „klidnějšího“?
Klidnějšího nevím, od začátku mě to táhlo spíš k hasičině.
Táhlo vás to k těmto profesím už dříve?
Hledal jsem zaměstnání, kde bych mohl pomáhat lidem a měl možnost rozvíjet fyzičku. Celý život jsem sportoval, takže jsem hledal něco, kde je hodně pohybu. To hasičina rozhodně nabízí.
Sloužíte stále v Ústí nad Orlicí, jak píšete v knize?
Ano, stejně tak jako na ostatních stanicích jsou tři směny – A, B, C. V každé z nich je nás tu dvanáct, tedy dvě družstva. Všichni máme stejné podmínky a všichni děláme, co je třeba, často bez ohledu na specializaci. Je to týmová profese a víc než kde jinde tu platí, že společně jsme mnohem silnější.
Jak vypadá pracovní den na vaší stanici?
Hasiči slouží měsíčně deset 24hodinových směn. Ráno v 7 hodin přebereme službu – techniku, vysílačky a vše další. Pak následuje údržba techniky, výzbroje a našich ochranných pomůcek. Během dne neustále trénujeme situace, které by mohly nastat při výjezdech. Jak teoreticky, tak i prakticky.
Když se „pískne“, tak ale všeho necháte a jedete.
Ano, při jakékoliv činnosti. Když je poplach, tak do dvou minut musíme být venku s autem na silnici, připraveni na všechno.
K hasičům jste šel určitě s ideály. Co máte na své práci nejraději?
Ideály určitě byly, v podstatě se všechny naplnily. Mám kolem sebe skvělé lidi, živí mě to. Nemohu říct nic negativního, kromě smutných událostí, které někdy řešíme.
Kam se práce hasičů od vašeho nástupu posunula?
Nejčastější jsou technické zásahy, potom nehody. Požáry mají nejmenší podíl. Technická pomoc zahrnuje například otevírání bytů, vyprošťování lidí z výtahů, vysvobození hlavy dítěte, která se mu zasekla v zábradlí, rojící se včely, únik kapalin z auta, vytopený byt, ale i kočka nebo papoušek na stromě.
Máte v paměti zážitek, kvůli němuž si můžete říct – proto tu práci dělám?
Přiznám se, že většinou nemáme zpětnou vazbu, jak to s těmi lidmi dopadlo. Ale vděk od lidí je vidět už při našem příjezdu. Je to tím, že špatnou situaci dokážeme vždycky alespoň částečně zvrátit.
Taháte si práci domů? Potřebujete se doma vypovídat?
Nemyslím si. Naznačuji to i v knížce. Mám ale pocit, že čím jsem starší, tím více se mi události v hlavě ukládají. I tu knížku jsem napsal jako takovou terapii.
Někdo se z práce vypije, někdo vypíše…
Zkoušel jsem oboje (smích), ale k psaní mám blíže. Alkoholu moc nedám, psaní mi ale hodně pomáhalo. Sice to probouzí vzpomínky i na smutné události, ale zároveň se hlava jakoby čistí.
Když říkáte, že si práci domů neberete, mluvíte o ní s kolegy?
Jsem členem posttraumatického týmu, což bývá jeden nebo dva hasiči ze směny, za kterými je možné zajít a probrat s nimi, co vás tíží – ať už je to soukromého, nebo pracovního charakteru. Máme k dispozici psycholožku, takže s ní můžeme větší problémy probrat. Většinou to ale vypadá tak, že se po něčem složitějším na stanici sejdeme, pomlčíme, trochu to rozebereme a doufáme, že je to z nás pryč.
Má o vás kvůli práci rodina strach?
Zpočátku tam možná nějaké obavy byly, ale myslím, že si zvykli.
Co váš jedenáctiletý syn, jste jeho pracovním vzorem?
Možná když byl menší. Teď je Ondra zapálený do hokeje, hraje za Divočáky Žamberk. Jarda Jágr je určitě jeho větším vzorem, tak jako i pro spoustu z nás. Máme ale s Ondrou moc krásný vztah. Je to jedináček, možná tím to trochu je. I kdybych měl ale dětí víc, rozmazloval bych je všechny. Děti jsou úžasný.
Když jste po nástupu dokončil základní kurz, hrdě jste si myslel, že jste hasič. Velitel vás ale zpražil, že to ještě chvíli potrvá. Máte za sebou téměř dvě desítky let služby, kdy jste si to opravdu mohl říct?
Hasičina je jako život – pokaždé může přijít něco nového, co vás překvapí. Takže žijete a pořád se učíte. Stejně tak je to s touhle profesí. Až budu končit, řeknu, ano, byl jsem hasič. Do té doby se budu snažit, abych jím byl co nejlépe.
Autor: Josef Škvor, deník METRO
