Dobřanské autokrosové závodiště v Orlických horách zakrývá podzimní mlha a vytrvalý déšť. Před přízemní klubovnou parkuje několik osobních aut a mikrobus s označením školní autobus. Právě na okraj vesnice se přestěhovaly čtyři třídy druhého stupně dobřanské základky.
„Děti jsou zvláštním způsobem pohromadě a jelikož se nemusí ani přezouvat, každou přestávku jdou ven. V září a říjnu nám hodně nahrávalo počasí. Je to roční tábor nebo škola v přírodě,“ hledá pozitiva na dočasném exilu ředitel školy Jan Grulich.
Budovu zdobí černo-žluto-červené vlaječky. „Měli jsme tady na výměnu Belgičany, šestadvacet patnáctiletých. Bál jsem se, jak to přijmou, ale užívali si to,“ vysvětluje Grulich.
V přízemí vlevo je výdejní okénko na obědy, ty se na závodiště vozí ze školky v sousedním Bystrém. Vpravo se učí šestá až osmá třída. Děti na sebe vidí. V jídelním koutě se učitelka věnuje dvojici hendikepovaných.
„Je to zajímavé, ale rychle jsme si zvykli. Děti se o přestávkách vylítají venku. Když bylo pěkně, učili jsme se třeba na tribuně závodiště. Zjistili jsme, že si vystačíme s tabulí, bez dataprojektorů, počítačů. Jsme neustále v bližším kontaktu, nejen s jednou, ale s několika třídami,“ říká učitel Jiří Švejda.
Děti se situaci přizpůsobily rychle.
„Líbí se nám, že můžeme být venku, že jsme propojení. Jestli nasněží, budeme jezdit na lyžích a bobech. Uděláme si koulovačku,“ pokřikují šesťáci.
„S kolegy jsme se smáli, že je to jak ve Svěrákově Obecné škole, sborovnu máme vedle v prosklené buňce. Je to asi někdejší vrátnice, kterou odněkud přivezli. Říká se tomu v nadsázce VIP a při závodech tam přespávají traťoví komisaři,“ usmívá se vychovatelka Adéla Čermáková do vrčení elektrických přímotopů.
„Rodičům jsme situaci, jak to bude, vysvětlili a jsou shovívaví. Dobře dopadla i kontrola z hygieny,“ říká na blátivé cestě do ředitelny Grulich.
Ředitelna s nejhezčím výhledem
Dole se učí deváťáci, provizorní ředitelna je v prvním patře časoměřičské věže. Výhledem do údolí autokrosu ze všeho nejvíc připomíná řídicí věž letiště.
„Teď je mlha, ale když je pěkně, vidím krásnou horskou krajinu v podzimních barvách. Mám ředitelnu s nejhezčím výhledem v republice. Dokonce vídám i lišky,“ podotýká ředitel. Jediný podnik, který provoz školy zkomplikuje, budou v únoru motoskijöringové závody.
První stupeň přestěhovala dobřanská základka do sousedního Bystrého. Tam se učí v klubovnách víceúčelového centra Církve bratrské.
„Prvňáčci starou školu viděli jen v první školní den. Prošli jsme ji a řekli si, že se tady sejdeme za rok v krásné nové třídě. Pro děti je to dobrodružství. Navíc sem vlastně tři čtvrtiny z nich chodily do školky,“ říká učitelka Andrea Dašková.
Děti z třetí až páté třídy chodí do staré školy. Na to, že se v ní naposledy učilo v roce 1976, působí zachovale. V Eladě, jak se jmenuje církevní centrum, je kuchyně, kde se pro celou školu vaří. Děti jedí v modlitebně, u tří stolů si právě dávají rajskou polévku a brambory na loupačku.
„Bystré ožilo. Dřív zdejší děti jezdily do Dobřan a tady bylo pusto. A teď jich je tady najednou sto,“ podotýká Dašková.
Naopak střed Dobřan, kterému s barokním kostelem vévodí škola, působí v podzimní plískanici opuštěně. Dvoupatrovou budovu kryje provizorní konstrukce opřená o lešení. Mokrou plachtou hýbe studený horský vítr. Hotovo má být na konci května.
