Po svém otci zdědil Jiří Rosmus nejen sběratelskou vášeň a obdiv k rodnému městu, ale také optimismus a odhodlání. Sbírku, která dnes čítá na pět tisíc položek, nadále rozšiřuje i přesto, že se na žádný nový úlovek nemůže podívat vlastníma očima. Už patnáct let je totiž nevidomý.
„Historie bavila tátu i mě. Velký vliv na mě ale měl i učitel ze základní školy, pan Dostál. Spolupracoval s muzeem a okresním archivem a nás pár kluků, co nás to zajímalo, tam brával s sebou. Když pak tatínek koupil první fotoaparát, Leiku, kterou mám dodnes schovanou, chodili jsme po Přerově a fotili ulice, náměstí, podniky i kavárny. Dokumentovali jsme je pro budoucí generace,“ říká dnes sedmdesátiletý sběratel.
Jiří Rosmus se vyučil jemným mechanikem a několik let pracoval v přerovské Meoptě. Vyrobit zvětšovací přístroj a vybavit domácí fotokomoru pro něj nebyl problém. Řada fotografií proto vznikla přímo u Rosmusů doma. „Ve fotokomoře jsme s tatínkem strávili spoustu času,“ podotýká Jiří Rosmus.
Jeho otec Karel se narodil v roce 1908 a pracoval jako stavební úředník. Už před druhou světovou válkou byl velmi aktivní v přerovském veřejném životě.
Po roce 1938 se zapojil do protifašistického odboje, kde pracoval jako spojka Obrany národa. Němci jej ale zatkli a až do roku 1945 věznili v koncentračních táborech. V šedesátých letech se Karel Rosmus podílel na vydání dvoudílné knihy o historii města Přerova a dějiny jej nepřestaly zajímat až do jeho smrti v roce 1988.
Jiří Rosmus, který kvůli otcově i svému postoji k srpnu 1968 nemohl studovat, vystřídal řadu zaměstnání. Byl mimo jiné promítačem v kině, ale pracoval také jako provozní na rekreačních chatách.
Když jeho otec onemocněl, vrátil se do Přerova ze šumavského Zadova. Ani v té době nepřestali s tatínkem budovat fotografickou sbírku.
Ukázka ze sbírky J. Rosmuse |
„Tatínek nalepoval fotky do alb. Byl puntičkář, takže každou z nich opatřil popiskou. Já fotky později roztřídil do šanonů, aby se daly doplňovat. Bratr mě pak v devadesátých letech přesvědčil, že by stálo za to, archiv také zdigitalizovat. Začínali jsme na počítači s černobílou obrazovkou a pamětí čtyři megabajty,“ směje se Jiří Rosmus.
Dnes má sbírku na čtyřech externích discích a vlastní webovou stránku, kde si každý zájemce může najít ulici, náměstí, výrobní podnik nebo konkrétní most. A prohlédnout si, jak místa vypadala před dvaceti, padesáti, u některých i sto lety.
Část archivu odnesly povodně v roce 1997
„Nejstarší fotka? Tak ta bude někdy z roku 1890 a myslím, že je ze Žerotínova náměstí. Mám ale například i záběry z regulace Bečvy, která se dělala v roce 1906. Tyto fotky jsme pořídili na sběratelských burzách,“ vysvětluje.
Na webu uveřejnil Jiří Rosmus asi tři tisíce fotografií a pohlednic, v jeho domácím archivu je jich ještě o dva tisíce víc. Sbírka by byla bohatší, nebýt povodně v roce 1997.
Část archivu - a hlavně množství nezpracovaných negativů pohřbila velká voda, která zaplavila velkou část Přerova včetně kanceláře Jiřího Rosmuse.
„Přišel jsem tak o snímky podniku Obnova, který stával na místě dnešního Prioru, nemám ani fotky hřiště, kterému se říkalo Viktorka a na němž se jezdilo mistrovství republiky na ploché dráze. Zmizely i fotografie ze střelnice Svazarmu na Laguně, které se mi už nikde nepodařilo objevit,“ lituje sběratel.
Ztráta zraku souvisí dle sběratele se silvestrovským útokem
O zrak přišel po operaci hlavy v roce 2001. Jiří Rosmus je přesvědčen, že tumor, který mu lékaři museli odstranit z mozku, souvisel s incidentem a následným úrazem, který se mu stal o rok dříve.
„Po revoluci, kdy jsem konečně mohl vystudovat, jsem si udělal střední ekonomickou školu a živil se pak jako účetní na volné noze. Na Silvestra v roce 2000 jsem dodělával nějaká daňová přiznání. Když jsem se vracel domů, napadli mě před domem zdrogovaní výrostci a kopali mě do hlavy. Do roka jsem měl na mozku tumor, který nešlo operovat bez následků,“ popisuje Jiří Rosmus.
Nikdy se nelitoval, i když přiznává, že lehko mu nebylo. Postavit se znovu na vlastní nohy po náhlé ztrátě zraku v pětapadesáti letech mu pomáhali hlavně kamarádi. Přátelé jsou ostatně těmi, kdo mu dodnes pomáhá udržovat a rozšiřovat i fotografickou sbírku.
„Když se dostanu k nějaké nové fotce, posílám ji kamarádovi sběrateli, který mi k ní napíše komentář. Musí to být starší člověk, ne moje mladá asistentka, protože ta starý Přerov nepamatuje. Město se hodně změnilo i za posledních třicet let,“ podotýká.
Jiří Rosmus nemá v rodině nikoho, kdo by chtěl v jeho sbírce pokračovat. Pokud o ni neprojeví zájem žádný z přátel, chce své dílo věnovat státnímu archivu.
