Horská příroda proti průmyslovému komplexu pod okny bytů. Mládí proti stáří. Stovky proti desítkám. Vřesová a Přebuz toho už na první pohled mnoho společného nemají.
Vřesová je se 450 obyvateli obcí a Přebuz má se sedmi desítkami trvale žijících statut města. Ale hlavně: průměrný věk lidí v obou sídlech dělí takřka 20 let!
Vřesová je s průměrným věkem 34,3 roku nejmladším sídlem kraje, Přebuz s 51,6 lety průměrného věku zaujímá post krajského stařešiny.
Půlstoletí na horách
Květa Vaňkátová přišla s manželem Zbyňkem do Přebuzi v roce 1967. V dubnu tomu bude přesně půl století. Začátky nebyly vůbec jednoduché.
„Kdybych tady neměla práci, utekla bych,“ říká s odstupem let Květa Vaňkátová. Nebyla zvyklá ani na bydlení v domku, ani na horské klima. „To, co dnes vidíte z okna, je tak čtvrtina toho, co bylo před padesáti lety,“ tvrdí při pohledu z okna na zasněženou stráň.
Rok po nastěhování se díky doplňkovým volbám stala tajemnicí Obecního národního výboru v Přebuzi. Úřadu zůstala věrná až do roku 2002. Obec, později město, dokonce vedla. Od roku 1986 jako předsedkyně národního výboru, od roku 1992 pak jako starostka.
„Za těch 34 let se tady udělalo moc věcí. Například vodovod. Ten jsme si vybudovali v rámci akce Z,“ vzpomíná dnes osmasedmdesátiletá důchodkyně. Ještě dnes by si dokázala představit, že by podzim života strávila někde v údolí.
Tím, kdo ji drží v horském městečku, je její manžel Zbyněk. Ten by bez své chaloupky nemohl být. Krušný život v Krušných horách jim tak co možná nejvíc ulehčuje jejich nejmladší potomek, syn, který se vrátil pod rodnou střechu. Jeho starší sestra žije a pracuje v Sokolově, nejstarší pak v Praze.
Do Prahy odešly i obě dcery manželů Žentekových, kteří žijí nedaleko. „V Přebuzi není žádná práce,“ vysvětluje Karel Žentek, který v horském městečku strávil prakticky celý život. Dlouhá léta pracoval jako silničář, měl na starosti úklid horských silnic. S manželkou, která do Krušných hor přišla z Kladna, provozoval i místní koloniál.
Jedno lze ale lidem v Přebuzi závidět. Klid a pohodu. Že majitelé domu nejsou doma, se například pozná tak, že mají otevřenou bránu. Ve městě něco nemyslitelného.
Martin Bruoth, starosta města, kde více než polovinu z přibližně 150 domů tvoří rekreační objekty, očekává, že věkový průměr místních půjde rychle dolů. „Do loňského roku ve městě žily pouze dvě děti. Loni se narodilo třetí a v březnu přibude do města další miminko,“ prozrazuje starosta.
Problémem Přebuzi je podle něj fakt, že chybí mezigenerace. „Žijí tady převážně důchodci. Jejich děti odešly za prací jinam,“ potvrzuje zkušenosti Vaňkátových a Žentekových starosta. Zájem o Přebuz podle něj mezi lidmi je. Ale spíš jako o místo pro rekreaci. „Na život to tady až tak úplně jednoduché není,“ líčí starosta.
Fakt, že řada chalupářů zůstává ve městě na důchod, teorii o tom, že by měl průměrný věk obyvatel klesat, nenahrává. A to s sebou nese i specifika. „Při zimní údržbě tak myslíme hlavně na to, abychom seniorům co nejvíce pomohli,“ dodává Bruoth.
Život ve Vřesové? Tak půl na půl, říká obyvatel
Je to prapodivná obec. Tvoří ji vlastně jenom čtyři panelové domy. Krátce před polednem před jediným krámkem ve Vřesové stojí skupinka mužů. Dva možná ještě školou povinní teenageři a dva dospělí. V chladném počasí čekají, až se otevřou dveře obchůdku, který před nedávnem znovuotevřeli vietnamští podnikatelé.
„To je super,“ říká pan Jarda, který se do Vřesové přistěhoval před nedávnem. A shání práci. To jeho kamarád Franta patří zřejmě do kategorie těch, kteří nepracují programově. „Pracoval jsem naproti,“ kývne hlavou směrem k nedalekému průmyslovému areálu. „Ale neplatili dost. Dnes mi peníze, které mám, stačí na život, který chci žít. Hlavně nejsem ovce systému, jestli mi rozumíte,“ říká o svém životním stylu.
Do Vřesové přišel Franta jako dítě před více než deseti lety. „To mi bylo 12. Na dětství si stěžovat nemůžu. Sice tady máme chemičku, ale na druhé straně les. Stačí ujít kilometr dva, a o nějaké fabrice vůbec nevíte,“ líčí život ve Vřesové.
„Není tady špatný život. Obec se stará. Pořádá například výlety na Moravu. Tři stovky na týden, to jde, ne?“ říká na adresu vřesovské radnice Jarda. Nešetří ale ani slovy kritiky. „Vchody do baráků občas připomínají vchody do jeskyně. O ty se obec moc nestará,“ kárá starostu. „Napište, že je to tady tak půl na půl. Půl dobrý, půl špatný,“ radí na závěr.
Vřesová patří i na Sokolovsku, které se v rámci kraje potýká s největší nezaměstnaností, k rekordmanům. Bez práce je zde 19,3 procenta lidí. „Ale zlepšuje se to,“ míní starosta obce Miroslav Fiala. „Hodně lidí jezdí do Chodova, jiní do Nejdku, někteří se uchytili i takříkajíc přes ulici v areálu Vřesové,“ tvrdí. Nemyslí si, že by v okolí obce byl až takový nedostatek práce. „Kdo ji chce, najde ji. Kdo ne...,“ nechává svou domněnku otevřenou.
Na rozdíl od mnoha svých kolegů má Miroslav Fiala o jednu velkou starost méně. Nemusí se zatěžovat obecním majetkem. Obci totiž patří pouze budova, v níž vedle radnice sídlí pošta, hospoda i jediný obchod a několik garáží.
„Vše ostatní, tedy včetně čtyř panelových domů a pozemků, patří Sokolovské uhelné,“ vysvětluje Fiala. A tak se obec stará pouze o úklid a údržbu dřevin. „Do toho, jak vypadají vchody do domů, nemáme co mluvit,“ reaguje starosta na výtku obyvatel obce.
A nabízí také vysvětlení toho, proč je Vřesová v průměru nejmladší obcí v kraji. „Z celkového počtu obyvatel jich je 85 ve věku do 15 let.“
