Děti z dětských domů zvou na netradiční výstavu svých obrazů

Praha – Dětské čmáranice, pubertální koláže nebo říkačky. Na první pohled nic mimořádného. Pokud se člověk ale pozorněji zadívá na vystavované výkresy a začte do popisků, otevře se mu křehký dětský svět plný tužeb a nadějí. Tak by se stručně dala charakterizovat výstava Bavilo mě všecko.

Výstava je intimní zpovědí pětice mladých lidí, kteří vyrůstali v dětských domovech a současně žijí samostatný život nebo se teprve připravují postavit se na vlastní nohy. V průběhu několika let během sociálně-terapeutických pobytů pořádaných občanským sdruženým Letní dům malovali obrázky nebo vytvářeli koláže, jež reflektují svět okolo nich. „Každý den, setkání i situace mají spoustu barev. Přesto se někdy ve večerní chýšce, kde společně v Letním domě uzavíráme uplynulý den, ozve sdělení poněkud černobílé: „bavilo mě všecko" nebo „nebavilo mě nic," stojí v úvodní preambuli, která tímto vysvětluje název výstavy. „Jednoduchá tvrzení jsou ulitou, ve které se lze schovat, když si nejsme jistí, co je to moje, kdo jsem a co k tomu všemu říct. V Letním domě vedeme děti z dětských domovů k tomu, aby dovedly znovu objevovat a pojmenovat své pocity a nacházely sebe i okolní svět barevnější," popisují svět dětí z dětských domovů.

Vedle výtvarných počinů jsou součástí výstavy také texty, které se k nim vážou a audio nahrávky rozhovorů s pěticí autorů. Spíše než o výstavu v pravém slova smyslu jde o cennou sondu do sociální oblasti, jež vzbuzuje palčivé otázky týkající se ústavní výchovy.

Ema, Veronika, Verča, Přemek a Roman se ve své tvorbě neliší od svých vrstevníků. Jejich obrázky jsou v podstatě jednoduchými barevnými výjevy. Mnohem zajímavější jsou popisky pod nimi, jež vysvětlují, co dané malůvky znamenají a na co děti myslely, když je kreslily. Podle terapeutů z Letního domu byl tvůrčí proces pětice dětských umělců vlastně jakousi katarzí vnitřních pocitů, při kterém zpracovávaly své pocity, zážitky a přání a vyrovnávaly se se svými strachy a nočními můrami.

„Obrazy a příběhy jsou příležitostí, jak povídat o svých pocitech a problémech „nepřímo", jak pojmenovat a popsat témata, o kterých by se jinak dítěti mluvilo těžce," objasňují dále Víšková a Blahovcová. Děti z dětských domovů se velmi špatně orientují ve svých pocitech a často jsou velmi nejisté, protože mají pocit, že nikam nepatří.

A přesně tyto emoce jsou patrné i z některých vystavených děl. Děti v nich zhmotňují touhu po lásce, bezpečí a domově. Jako například v obrázku Toužné štěstí. „Toužné štěstí je mít někoho u sebe, kdo by mě měl rád a mohl mi pomoci."

Autor: Soňa Kacerovská - Pražský deník