Telefony v té době nebyly úplnou novinkou. Rok před zrodem pražské ústředny si kouzlo komunikace na dálku vyzkoušeli zámožní podnikatelé. Na severu Čech debatoval po drátě saský uhlobaron z šachty s nádražím.
A v tehdejší obci za hranicí královské metropole Prahy, Vysočanech, si aparát pořídil velkocukrovarník Friedrich Frey. „Ten si nechal propojit svou rezidenci s vysočanským cukrovarem,“ uvedl historik Eduard Šimek.
Jenže jen jeden telefonní kabel ještě telefonní síť nedělá. A to je třeba změnit. Asi nějak tak uvažoval Jan Palacký, syn „otce českého dějepisu“ Františka Palackého.
Mimořádně vzdělaný geograf, jenž studoval také na univerzitách v Paříží a Mnichově, tehdy působil jako poslanec statkářské kurie. Palacký junior inicioval vznik společnosti Pražské podnikatelství pro telefony.
Na začátku mělo o telefon zájem 13 lidí
„V červnu roku 1881 jim vídeňské ministerstvo obchodu povolilo koncesi pro vybudování městské telefonní sítě v Praze,“ vysvětlila historička Milena Lenderová. S nezbytným povolením šlo pak vše jak na drátkách. Palackého firma sehnala prvních deset, podle jiných údajů 13 zájemců o telefonní přípojku. Dělníci poté rozvěsili potřebné dráty.
Zrod pražského telefonního uzlu
|
Uzlovým bodem nové sítě se stal barokní Richtrův dům, známý také jako U Modrého jelena. Historický objekt, kousek od Staroměstského náměstí s románskými základy, se totiž stal první telefonní centrálou v metropoli. „Nového aparátu ráčil si všimnouti i pan starosta Tomáš Černý,“ psal o zájmu o služby telefonu na nejvyšších místech pražské radnice dobový tisk.
Po pár měsících provozu Pražské podnikatelství pro telefony vydalo první seznam, měl již 98 účastníků. Být připojen na síť však nebylo lacinou záležitostí. Abonenti hradili nejen délku hovoru, ale také zřízení a pronájem stanice. Museli zaplatit též takzvané „převodné“ za připojení k síti.
K seznamu výdajů přibývalo také „dálkovné“, tedy taxa za vzdálenost vedení. Na účtu se objevovaly i položky za propojení každého hovoru. Cena několikaminutového klábosení či obchodního jednání se tak mohla vyšplhat až na několik korun, tedy na cenu například oběda v lacinější restauraci.
Abyste mohli volat, museli jste otáčet klikou
Majitele dnešních mobilů s dotykovou klávesnicí a dalšími vychytávkami by obsluha tehdejších aparátů asi nepěkně překvapila. Číselníky nebo klávesnice by na přístroji hledali marně. Základ provozu tvořila klika. Jejím roztočením se hovor počínal.
Po opětovném zatočení se ozvala slečna z centrály, ta klienta na požádání spojila. Na konci hovoru opět klíčovou roli sehrál vířivý pohyb kličkou. Po tomto upozornění centrála hovor zakončila. Čekat při hovoru soukromí vzhledem ke zmíněným technologiím bývalo spíše iluzorní.
Pražané se učili skrze trubky také správně komunikovat. Do sluchátka zprvu podle legend pravili „Ha, hej“. Údajně ku cti písně Hej, Slované. „Navrhujeme p. t. abonentům uvozovati hovor slůvkem prosím,“ nabízel v roce 1918 další variantu šéf pražské telefonní centrály. Nakonec však zdomácnělo slůvko „haló“, které razil již vynálezce telefonu Graham Bell.
Palackého společnost se však koncese na prosperující ústřednu zbavila již po dvou letech provozu. Převzala ji britská telekomunikační firma Telephone
Construction and Maintenance Co. Ltd. Ta v té době provozovala telefony v Plzni a Reichenbergu (Liberci). Pod anglickou taktovkou se na přelomu 80. a 90. let 19. století dalo dovolat z Prahy do císařské metropole Vídně. České hlavní město se také napojilo na evropskou síť.
Záhy se však do telekomunikací vložily úřady, vznikl „c. a k. Poštovní úřad“. V jeho éře v polovině 90. let šlo v Praze napočítat více než tisícovku stanic. Richtrův dům v srdci Prahy přestal sloužit telefonní centrále v roce 1902.
