Na podzim jste vzal na měsíc rodiče do Nepálu. Jak vás takový výlet napadl?
Měl jsem teď čtyři roky hektické a rodinu jsem zanedbával. A tak jsem jim na Štědrý den nabídl, že je vezmu na dovolenou. Rodiče zvolili Nepál.
Rodiče si vzali dovolenou?
Oni mají specifickou práci. Dřív byli oba učitelé. Máma od vysoké pořád učila první a druhou třídu a už z toho začala být vyhořelá. Tak se v pětačtyřiceti letech rozhodla, že si změní život, udělala si rekvalifikační kurz a otevřela si kosmetický salon a začalo se jí dařit. Když to viděl otec, také si udělal rekvalifikační kurz a otevřel si masérský salon. Teď mají salon společně a dovolenou si plánují podle sebe. Však už byli třikrát v Santiagu de Compostela (nejvýznamnější poutní místo v Evropě).
Líbila se vám dovolená s rodiči?
Bylo to krásné, protože jsme zažili skvělé rodinné dobrodružství. Vylezli jsme do pěti a půl tisíce metrů nad mořem. Při tom jsme sdíleli svoje strachy, byla nám zima, měli jsme puchýře… Vztah s našimi je teď jiný. Už to není hierarchický vztah rodič–syn, je to teď víc kolegiální.
Takže jste nikdy nelitoval, že jste je vzal?
Já jsem například trochu vzteklý, zejména když jsem nevyspalý nebo když se dostávám do stresových situací. No a provázet po Nepálu, to není úplně snadné. Navíc jsem vedl dva lidi, kteří byli poprvé v Asii a nemluví anglicky. Takže jsem se o ně musel dost starat a to bylo náročné, byť jsou rodiče velice samostatní.
Nebyl problém i mezigenerační rozdíl?
Trochu. Já za rok udělám různě po republice sto přednášek. Za poslední čtyři roky jsem napsal tři knížky. Do toho cestuji. Takže netrávím čas se svými vrstevníky. Což je škoda, protože bych rád měl holku, vídal se s přáteli a podobně. Takže ano, občas jsem si s našima připadal tak trochu osamělý. Být někde s rodiči je takový zvláštní druh samoty.
Napíšete z tohoto dobrodružství knížku?
Pro mě by to bylo moc osobní. Byl by to až moc příběh mé rodiny a lidé by se tolik nedozvěděli o Nepálu. To není cesta, po které se v psaní chci vydávat.
V jednom rozhovoru jste ale říkal, že byste rád napsal i něco jiného než cestopis.
Je pravda, že humoristická knížka by z toho byla dobrá. Ale tohle téma mě neláká. Na druhou stranu bych rád napsal i něco mimo žánr. Baví mě nepsat jen o sobě a o svých myšlenkových pochodech, ale rád dávám prostor lidem, které potkám. Moje texty sbírají lidovou moudrost z různých zemí a dávají ji na papír. Je jasné, že sedmdesátiletý Gruzínec nenapíše svůj příběh. Já jsem ale ten, kdo ho ve své knize může odvyprávět, a to mi přijde moc fajn. Proto bych rád napsal například knihu spojenou se starými lidmi v Česku.
Vidíte rozdíl ve své první knize a v té poslední?
Ty knížky jsou dokladem mého věku. Postupem času se měnil styl psaní, vyjadřování i témata, která otevírám. V první knize píšu pořád nějaké poznámky o holkách, v poslední jsem zase takový zadumanější. Také styl knihy odráží, jaká ta země je. Gruzie je více nostalgická. V cestopisu o Turecku píšu zase kratší věty, protože tak tam lidé mluví.
Co vaše knihy naopak spojuje?
Určitě humor. Mé poutě mě také naučily, že ty nejhorší věci jsou nakonec nejvtipnější. Například když se ocitnete ztracení v desetimilionovém čínském městě a nemáte mapu, tak to jste ultimátně v prdeli. Cedule jsou v čínštině a nikdo tam nemluví anglicky. Já jsem tak nakonec chodil podle kompasu. Ale přece se kvůli tomu nebudu litovat, vždyť je to ve finále k smíchu.
Vážně?
Já tak svět vnímám. Snažím se v každé situaci hledat pointu a to mi pomáhá. Například v Liberci je obchodní centrum, kde před vchodem hraje vážná hudba. To stačí jen sledovat a bavím se. Kombinace lidí, kteří vychází ověšení taškami, a do toho hraje valčík Na krásném modrém Dunaji, je zábavná i epická.
Zpět ale k vaší práci. O cestování i přednášíte. Na vaše přednášky údajně chodí i senioři. Je to tak?
Jasně a také mě čtou. Na začátku byli moje publikum vysokoškoláci, kteří mě sledovali na sítích. Čím déle to dělám, tím přibývá jejich rodičů a prarodičů. A to je skvělé, když vidíte, že se vnouče a babička smějí stejnému vtipu. Však ono existuje něco jako typicky český humor. Třeba povídky Šimka a Grossmanna, Cimrmani. Já se snažím o podobný humor. Tedy takový, který neuráží, není sexistický a není nechutný. Mám rád humor, kdy je potřeba i znalost souvislostí. To pak jde žertovat i o víře. Když je vtip odkazující k něčemu v Novém zákoně, tak to přece nemůže nikoho urazit, protože tím vlastně dáváte najevo, že jste to četl.
Mám kamaráda, který se pešky vydal skoro 200 kilometrů. Říkal, že jste ho k tomu inspiroval i vy, a to žádnou vaši knihu nečetl.
To je přece skvělé! Já se o pěších poutích dozvěděl, když mi bylo patnáct let. Četl jsem o nich v magazínu OnaDNES. Myslím, že poutě mají hodně lidem co dát, ale lidé ani vlastně nevědí, že by je mohli absolvovat. Je to, jako když vám někdo řekne o neznámém ostrově a vy máte pak velkou chuť tam jet. Já jsem hrozně rád, že lidi inspiruji k poutím.
Máte pro poutníky začátečníky nějaké rady?
Hlavně se nesmí bát. Racionálně víme, že spát v noci v lese není nebezpečné. Bát se, že vás v noci někdo přepadne, je blbost. Lupiči přece v noci do lesa nechodí. Také si poutník nesmí brát na cestu moc věcí. Každé kilo se pronese. Zároveň ten minimalismus k cestě patří, aby si člověk uvědomil, jak málo mu stačí. A určitě by se to s poutí nemělo přehánět. Poutě se nechodí na výkon. Nejde o počet kilometrů, ale o počet zážitků.
Co vám poutě daly?
Nasměrovaly mě jinak. Třeba k tomu, že jsem v prváku odešel z práv. Jsem přesvědčený, že kdybych po maturitě nešel do Santiaga a nepotkal tam vyhořelé lidi, kteří třicet let dělali něco, co je nebaví, tak bych se k tomu všemu neodhodlal a byl bych teď koncipient v nějaké právnické firmě, pracoval bych dvanáct hodin denně a byl bych dokonale nešťastný.
Autor: Marek Hýř, Deník METRO
