Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kdyby nastal blackout, na mytí i praní by lidem jako kdysi stačil popel

  18:30
Kdyby na dlouho vypadly dodávky elektřiny, poradili by si s tím lidé, kteří minulý týden vyrazili na horu Kamenitý v Beskydech. Učili se tam staré technologie a mohli několik dní sledovat, k čemu všemu se hodil popel. Třeba k praní prádla i na výrobu mýdla.

Na Kamenitém v Beskydech spolek Koliba s Václavem Michaličkou z Muzea Novojičínska celý týden předváděl staré technologie - bělení prádla, výrobu mýdla. Všechno šlo udělat z popela. | foto: Jana Gartnerová, MF DNES

Spolek Koliba společně s Václavem Michaličkou z Muzea Novojičínska předvádí několikrát ročně tradiční řemesla a zvyky, ke kterým šňůra v zásuvce nebyla nutná.

Tentokrát hrál hlavní roli popel. Pro vysoký obsah drasla neboli uhličitanu draselného byl v minulosti důležitou surovinou.

„Známe ho pod označením potaš, flus či salajka. Od něj dostaly název třeba Visalaje nebo část obce Horní Lomná Salajka. Draslo bylo nezbytné při výrobě skla, mýdla, kamence a při zpracování kůží. Popelářství proto v oblasti Beskyd hrálo prim,“ popisoval Michalička.

Salajka se musela seškrabovat

 Popeláři shromažďovali veškeré suché a vyvrácené stromy, ulámané vršky, větve či pařezy a odtahovali je na planiny a paseky, kde je v mělkých jamách spalovali na popel. Z dřevěného popela bylo však třeba surové draslo získat dalšími jednoduchými chemickými procesy.

Popel se prosíval a vyluhoval v kádích, loužil nejprve studenou a následně horkou vodou. Poté se louh odpařoval. Výsledkem bylo surové draslo - salajka, která se připekla k pánvi a musela se z ní vytloukat a seškrabovat.

„Toto surové draslo, nejčastěji nazývané flus, již bývalo používáno k různým účelům. Pro vytvoření konečné potaše muselo projít ještě přepálením ve zvláštní kalcinační peci. Salajka se však ve zdejší oblasti získávala i mnohem primitivnější formou. Takzvaným pálením škvarků z výhradně dřevěného popela,“ vysvětloval Michalička.

Fotogalerie

Kvůli tomu se však drasticky ničily i zcela zdravé stromy. Pálily se ještě rostoucí.

„Na jeden kilogram potaše padla až jedna tuna dřeva nebo na dva kýble popela spotřebovali lidé čtyři kubíky dřeva. Pak se ještě další velké množství dřeva protopilo,“ líčil Michalička.

Při zhotovování škvarků z popela se ve svahu položily dvě klády a mezi nimi se vybrala zemina. Prostor lidé vyplnili vrstvou dřevěného popela, klády zakryli syrovými větvemi a omazali vrstvou hlíny, aby se vytvořil komín.

Popelové škvarky rozváželi formani

Pod komínem rozdělali prudký oheň a udržovali ho, dokud se popel vlivem trvalé vysoké teploty neslil do hrud připomínajících svým tvarem právě škvarky. Tyto popelové filtráty byly jistou náhradou za drahou kvalitní potaš. Právě škvarky sloužily na bělení plátna i praní prádla.

„Formani rozváželi popelové škvarky do širokého okolí, ale nové účinnější prostředky tento svébytný produkt zákonitě vytlačily již v 19. století,“ doplnil Michalička.

„Jezdím ráda na tyto akce, říkali jsme si s manželem, že kdyby opravdu nastal blackout, alespoň v něčem bychom měli před ostatními navrch,“ podotkla s úsměvem Tereza Šafáříková z Karviné.