„Podolská vodárna slouží jako záložní zdroj v případě mimořádných událostí, kdyby byly problémy na Želivce nebo v Káraném,“ popsal mluvčí Pražských vodovodů a kanalizací Tomáš Mrázek.
Právě Želivka je dodavatelem pitné vody pro Prahu ze 73 procent, Káraný z 27 procent.
„Pravidelný provoz Podolské vodárny byl ukončen po povodních v roce 2002, protože byl zaprvé ekonomicky neúnosný a zadruhé vodní zdroje Želivka a Káraný Praze bohatě stačí. Nicméně jednou jednou za čas se stává, že vodárna vodu opravdu do sítě dodává. Naposledy to bylo v srpnu 2016, kdy se opravoval přivaděč ze Želivky. To samé nás čeká letos začátkem září,“ sdělil Mrázek.
Provoz v budově z 20. let minulého století zahájili v roce 1929. V 50. a 60. letech ji pak dostavovali, opět podle návrhu architekta Antonína Engela.
Když je vodárna v provozu, přes jímací objekt, který stojí na nedalekém Veslařském ostrově, se voda dostává do dvou přívodních kanálů. Poté proudí do čerpací stanice a následně do místnosti s čeřiči, která se nacházejí v horní části budovy.
„Tady začíná hlavní úprava surové vody z Vltavy, která se postupně mění na pitnou,“ sdělil vedoucí Podolské vodárny Ondřej Gandžala.
Do vody se nejprve přimíchává síran železitý, pak následují další procesy. „V největší, sedimentační části, se tvoří vločky, které sedají dolů v podobě kalu. Čistá voda pak teče do sběrných žlabů a gravitačně do haly s pískovými filtry,“ vylíčil vedoucí.
V hale je 36 pískových filtrů. Tím, že voda prochází přes 130 centimetrů tlustou vrstvu písku, se dočišťuje. „Písek zachytí zbývající nečistoty, které sem přitekly z prvního stupně čištění. Vyfiltrovaná voda je pak odváděna do vodojemů, kde se hygienicky zabezpečí pomocí chlóru,“ dodal Gandžala.
V Podolské vodárně mají také věž s vyhlídkovou věží. Tam se lidé dostanou v rámci zážitkové turistiky. Z vrcholu je vidět na Vyšehrad, Pražský hrad, údolí Vltavy a v případě dobré viditelnosti i na vysílač Cukrák.
