Současná společnost vyhazuje až moc věcí. S takovou motivací se v poslední době pouští čím dál více lidí do podnikání, ve kterém vracejí starým věcem smysl. „Je to známka toho, že se máme jako společnost vlastně hrozně dobře,“ říká Kosová.

Jak jste se k restaurování starých křesel dostala?
Začalo to úplnou náhodou. Byla jsem na procházce s dětmi a u popelnice stálo křeslo. Já o nábytku do té doby nic zvláštního nevěděla, ale řekla jsem si, že ho tam nemůžu jen tak nechat. Až poté jsem zjistila, že je to hodnotné křeslo od českého designéra Jindřicha Halabaly, což je opravdu pojem. Takže to byl skvělý úlovek.

Nakonec jsem křeslo nechala zrepasovat bratrovi jako svatební dar. Byly to ale příšerné nervy, protože jsem vůbec nevěděla, za kým s tím mám jít, kdo co dělá nebo kde se vybírají látky. Ale ten výsledek byl naprosto dokonalý a řekla jsem si, že bych v tom měla pokračovat. Jednak mi bylo líto se o tu radost připravit. A protože jsem věděla, jak těžké je tím procesem projít, napadlo mě, že bych mohla být tím, kdo s tím lidem s podobnou myšlenkou pomáhá.

Takže jste si řekla, že budete hledat další? Jak jste rozjela podnikání?
Nejdřív jsme pár křesel nabízeli na Fleru (on-line trh s rukodělnými výrobky, pozn. red.) a postupně se to posunulo do fáze, že si zákazníci přinesou svoje křeslo, které zdědili třeba po babičce nebo někde našli, a nechávají si ho renovovat. Ten poměr mezi křesly, která dodají zákazníci a která my někde najdeme, je tak devět ku jedné.

Zaměřujete se na nějaká konkrétní křesla?
Především na nábytek z padesátých až sedmdesátých let. Ta starší křesla jsou už spíše starožitnosti než retro a ta novější ještě nedospěla do fáze, že by se nám jako retro líbila.

Narazila jste na nějaké vzácné kousky?
Ano. Často to jsou křesla, která mají cenu třeba pár desítek tisíc korun. A lidé se k nim dostanou třeba tak, že koupí dům i s nábytkem, mezi nímž je i křeslo, které má nezrepasované hodnotu třeba čtyřicet tisíc. Nebo někdo najde podobné křeslo u popelnic. Lidé ani často nevědí, co mají doma.

Zmiňovala jste designéra Halabalu. O koho jde?
Byl to architekt a designér, který vedl Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně na výrobu nábytku. Ve třicátých až padesátých letech dvacátého století to byl opravdu přední československý designér nábytku. Psal o tom knihy, učebnice a je to opravdu známé jméno.

Čím vším křesla procházejí?
Sundáme z nich všechno až na dřevěnou kostru, která se zpevní, zbrousí, namoří a znovu nalakuje. Všechno ostatní dáváme nové. U těch měkkých materiálů totiž jako alergik důsledně dbám na to, aby tam nemohli zůstat žádní roztoči.

Kdo ta křesla upravuje?
Máme svoje dodavatele, kteří se postarají o řemeslo, truhlařinu a čalounění. Prošli jsme si poměrně bolestivými zkušenostmi, než jsme dospěli k těm, se kterými v současnosti spolupracujeme.

Jak dlouho trvá, než se z křesla od popelnice stane designový nábytek?
Ta čistá práce zabere třeba dva dny, ale dlouho trvá objednat látku, protože je dovážíme i z ciziny. To pak zabere třeba pár týdnů.

Přijímáte i objednávky ze zahraničí. O co mají lidé z ciziny zájem?
Největší poptávka je právě po křesle H-269 od Jindřicha Halabaly, což je shodou okolností to, které jsem našla před čtyřmi lety u popelnice. Přijde mi hrozně zajímavé, že i lidé z Německa nebo Portugalska mají ponětí o českém designu.

Kdo je váš typický zákazník?
Jsou to většinou mladí lidé, co si zařizují první pořádný byt, nebo starší lidé, kteří dělají zásadnější rekonstrukci. Zároveň jde o lidi, kterým nestačí nějaká masová produkce z katalogu a kteří si nechtějí vybavit celý byt z velkoobchodu s nábytkem, ale mají zájem o design a dělá jim radost, že si to křeslo mohou spolu s námi navrhnout a doladit.

Je vlna retra teď hodně oblíbená?
Pokud bych měla soudit podle prostředí, ve kterém se pohybuji, tak ano. Ale určitý pohled zvenku mi vždycky poskytne moje babička, která se pokaždé zhrozí, když se pochlubím křeslem, a říká, jak se toho před třiceti lety s chutí zbavila.

Podobných projektů, v nichž se podnikatelé snaží znovu využít nebo obnovit vyhozené věci, poslední dobou přibývá. Čím to podle vás je?
Já si myslím, že je to záslužná věc, že se těm věcem vrátí nějaká důstojnost. To, že na tom spoustě lidí záleží, je ale podle mě především výrazem toho, že se jako společnost máme vlastně hrozně dobře. Je to časově i finančně určitě náročnější než koupit si něco z velkovýroby, a kdyby si to člověk nemohl dovolit, tak by to prostě nedělal. Je to srovnatelné asi s tím, že se lidé snaží zdravě a zodpovědně jíst a kupují si biopotraviny a podobně. Je to takový lakmusový papírek toho, jak si jako společnost žijeme.

Plánujete firmu nějak rozšiřovat?
Strašně by mě to bavilo a mám takové plány, ale jsem limitovaná tím, že mám tři předškolní děti. Takže to musím vybalancovat, abych byla víc máma než podnikatelka. I když nějaké plány mám, tak je podnikání pro mě ještě pořád na druhé koleji, aby mě naplňovalo, aby to bylo něco, co vyvažuje mateřství, ale musím to trochu brzdit.

Doporučila byste ženám na mateřské, které mají třeba nějaký nápad, aby také začaly podnikat?
Určitě. Podnikání na mateřské je skvělé tím, že si to člověk může vyzkoušet. Tím, že má rodičovskou, tak je zaručen nějaký malý příjem i ve chvíli, kdy to podnikání třeba zrovna nevynáší. Když zjistíte, že vám to nefungovalo, tak se pak můžete zase vrátit do zaměstnání. Podnikat na mateřské je podle mě vhodné jak z praktického hlediska, tak i z toho psychického, kdy se můžete něčím odreagovat.

Brzdily vás při zakládání rodinného byznysu nějaké překážky?
To bych ani neřekla. Je to jako se vším, co člověk začíná dělat nově a učí se to za pochodu. Ale není tam nic, co by bylo nějakou překážkou.