Až povyroste, skončí zbytečně zachráněné srnče v oboře

Nýřany - V péči mladého ochránce Radka Zemana z Nýřan na Plzeňsku skončilo „zachráněné" srnče. Zachráněné v uvozovkách proto, že pomoc nejspíše vůbec nepotřebovalo. Do volné přírody se už nyní zvíře s největší pravděpodobností nevrátí. Až povyroste, přestěhuje se od Zemanů, kde si nyní hoví v pokoji, do obory.

„Jedna paní srnče našla u nýřanského smeťáku, sebrala ho a dala dětem, které ho měly odnést ke mně. Já jsem ten den nebyl doma, takže zvíře skončilo u jednoho myslivce, který mi pak telefonoval. Původně jsme se domluvili tak, že srnče odneseme zpátky na místo, otřeme ho trávou, zbavíme lidského pachu a necháme ho tam. Problém ale byl, že u smeťáku bylo zrovna hodně lidí, kteří tam rozdělávali oheň pozdě do noci, a tak srnče muselo zůstat u mě," popsal Radek Zeman, jak se k němu zvíře dostalo.

Mladý ochránce upozorňuje na to, že se jedná o jedno z desítek zcela zbytečně zachráněných mláďat. „Je to neznalost. Lidé si myslí, že když najdou osamocené mládě, tak je hned opuštěné. Samice od nich sice odchází, ale mládě většinou nechává schované v trávě tak, aby si ho nikdo nevšiml. Je to velký problém. Na taková mláďata by se nemělo sahat, natož je vozit domů. Rychle se ochočí a odvyknou si na své přirozené prostředí. Vždycky je dobré poradit se s odborníky ze záchranné stanice," tvrdil Zeman.

Srnčata, do jejichž zachraňování se člověk může pustit, jsou například ta, která mohou najít motoristé u sražených srn.

A co čeká nýřanského srnečka? „Teď ho musím vychovat, dokud nebude schopný se živit sám. Pak půjde do obory, jedno místo už mám předjednané. Je to vůbec první srnče, o které se starám, takže nevím, jak dlouho to může trvat, ale počítám tak měsíc nebo dva," pokračoval Radek Zeman, kterého, než srnče povyroste, čekají perné dny i noci. „Krmím ho ředěným kozím mlékem, a to po dvou hodinách, což je docela fuška. Obzvlášť v noci. Naštěstí mám teď od školy volno, takže se mu můžu věnovat, a mládě už si zvyklo, že mu dávám najíst, takže spolupracuje" dodal Radek s úsměvem.

Autor: Pavel Korelus