Jedním dechem však dodává, že v budoucnu budou třeba radikálnější opatření – propojování vodárenských soustav, navyšování kapacit vodojemů, hledání nových vodních zdrojů i osvěta mezi projektanty i obyvateli.

Kdybyste měl zhodnotit z vodárenského hlediska letošní sucho, bylo v něčem specifické?
Sucho se u nás projevuje již delší dobu, přibližně od roku 2015. Letošní jaro, léto i podzim ale byly skutečně extrémní, téměř bez srážek. K tomu se přidalo ještě velmi teplé počasí v srpnu, kdy bylo několik týdnů nejen bez deště, ale i s teplotami nad třicet stupňů. To se samozřejmě projevilo v několika našich regionech, kde provozujeme vodovody. Zejména v menších obcích, které jsou odkázány na jeden, mnohdy nepříliš vydatný zdroj vody, jsme řešili problémy se zásobováním obyvatel. Co se Jihomoravského kraje týče, jednalo se o obce na Boskovicku a Tišnovsku. Naopak na Znojemsku náhradní zásobování nikde potřeba nebylo.

Kde byla situace nejhorší?
Jednalo se například o několik obcí na Tišnovsku – Běleč, Křeptov, Vohančice a Veselí. Tam jsme dokonce vodu do vodojemů naváželi ještě v září. Již v červenci jsme iniciovali jednání a na jeho základě bylo vydáno opatření místní povahy, které dočasně omezilo užívání pitné vody z vodovodu od 15. srpna do 15. listopadu na 100 litrů na osobu a den. Na Boskovicku šlo o dalších asi 15 menších obcí, mezi nimi například Dlouhá Lhota, Kladoruby, Kochov, Lysice, Rozsíčka, Velká Roudka a další.

Kolik stojí dovoz jedné cisterny pitné vody?
Náklady byly značné. Jen jedna cisterna o objemu osm kubíků představuje několik tisíc korun. A to jsme do některých obcí naváželi v cisternách vodu i ve sto procentech celkové letní spotřeby. Rád bych ale zmínil především to, že se situaci podařilo všude zvládnout díky velkému pracovnímu nasazení mých kolegů.

Jaká je typická obec, která je ohrožena dlouhodobým suchem?
Většinou jde o menší obec s místním vodovodem, která má mělký zdroj vody, do hloubky přibližně deset metrů. Není napojena na skupinový vodovod, ani na vodárenský dispečink, takže nemůžeme sledovat, jak se například vyvíjí situace se zásobou vody v místním vodojemu. Jedná se navíc většinou o tak malé obce, které nepřipravují ani žádné řešení, jež by jim do budoucna mohlo pomoci.

A je vždy řešením napojení na skupinový vodovod? Nebo je efektivnější učit lidi nakládat s vodou úsporně?
Skupinové vodovody jsou jistotou nejen pro sušší období, ale i pro další situace. Jejich výhodou je, že jsou většinou napojeny na více různých zdrojů, takže pokud se objeví někde problém, jsme schopni zajistit zásobování obyvatel odjinud. Dalším řešením je také navyšování kapacit vodojemů nebo hledání nových, vydatnějších a kvalitnějších vodních zdrojů. Na všech těchto věcech spolupracujeme s vlastníky. Je to ale často otázka větších investic. Samozřejmostí je pak učit veřejnost rozumně nakládat s vodou a uvědomovat si její hodnotu.

Váží si lidé vody, nebo ji berou jako samozřejmost, protože „je k dispozici přece pořád“?
Nedávno jsme diskutovali s kolegy právě o tom, jak my z pohledu vodohospodářů zasahujeme do obecného povědomí veřejnosti o suchu. Zatímco zemědělci si v médiích stěžují, jak jim schne úroda, vodáci na to, jak nemohou splouvat řeky, my všude říkáme, že se o lidi postaráme a že budou mít co pít. Nevím, ale možná je to k zamyšlení. Obecně totiž naše republika leží v místě, kde hovoříme o vodním blahobytu. Ve skutečnosti to pak vede k tomu, že opravdu počítáme s tím, že doma otočíme kohoutkem a vody bude dost. Jaká je realita, poznáme většinou velmi rychle v okamžiku, kdy kvůli havárii nebo poruše zůstaneme bez vody pouze na několik hodin. Hodnota vody pro člověka je opravdu nedoceněná.

Když některá obec vyhlásí zákaz odběru vody a někdo to poruší, hrozí mu postih? Nebo se to nestává?
Obce přímo nevyhlašují zákazy odběru vody. Jedná se spíše o opatření obecné povahy, která vyhlašují vodoprávní úřady. Dodržování těchto předpisů ale záleží zejména na zodpovědnosti a ohleduplnosti odběratelů. Co nás asi nejvíce trápí, jsou někteří majitelé bazénů, kteří nedodržují námi stanovená doporučení na postupné napouštění bazénů a na napouštění v nočních hodinách, tedy mimo odběrovou špičku.

Je řešením, aby si každý, kdo má zahrádku, nechal udělat studnu a měl tak určitou samozásobitelnou schopnost?
Studny podle mého názoru nejsou řešením. Kdo využívá naše služby, nemusí se bát, že zůstane na suchu. Jak jsem již uvedl, společnost má dostatek mechanismů, jak případný nedostatek vody řešit. Obyvatelé si obvykle ani ničeho nevšimnou. Pořídit si vlastní studnu je možné. Pokud se někdo takto rozhodne, musí ale počítat s tím, že i studna může vyschnout. Navíc je potřeba myslet na to, aby nová studna neovlivnila hladinu ve studnách v okolí. Hladiny podzemních i povrchových vod sice klesají, ale tato situace je mnohem zřetelnější u mělkých studní než u hlubších vrtů a u menších toků než například u vodárenských nádrží.

Kdy jste se začali suchem a tím, že se problém se zásobováním vodou bude opakovat, začali zabývat? Jaká opatření jste udělali?
Od vzniku naší společnosti postupně řešíme ochranu vodních zdrojů, zásobování obyvatel pitnou vodou. Opatření bylo za tu dobu tolik, že je ani nelze vyjmenovat. Stejným způsobem budeme pokračovat. Kromě toho na úrovni krajů i Povodí Moravy vznikly pracovní skupiny, které mají sice odlišné složení, ale společný cíl – vzájemnou informovanost všech dotčených o suchu a snížení jeho dopadů. Velký srážkový deficit v povodí řeky Dyje a pokles hladiny Vranovské přehrady logicky učinily tuto oblast středem velké pozornosti. Vždyť Vranovská přehrada je největším a nezastupitelným zdrojem pitné vody v regionu. I když jsou nebo budou vodárenské soustavy v této oblasti (Znojemsko, Třebíčsko, Žďársko…) propojeny, je Vodní nádrž Vranov vzhledem ke své velikosti ostatními menšími zdroji (Mostiště, Vír) prakticky nenahraditelná. Navíc zásobuje přibližně 80 tisíc obyvatel.

Je reálné, že se třeba za pět let dočkáme toho, že bude plošně daná spotřeba pitné vody například oněch 100 litrů na člověka a den?
Podle mě se takové regulace nedočkáme, protože u našich odběratelů, ale i v celé společnosti, spotřeba pitné vody klesá. Vlastníci vodovodní a kanalizační infrastruktury, stejně jako my, provozní společnosti, navíc v souvislosti s diskutovanou otázkou sucha neustále hledáme další zdroje, kde bychom mohli vodu brát. Uvažuje se o stavbách nových přehradních nádrží, hledáme nové, vydatnější vrty. V zajištění zásobování obyvatelstva nám mohou pomoci i moderní technologie, které využíváme a postupně obnovujeme na úpravnách vod, kde z povrchové nebo podzemní vody vyrábíme vodu pitnou. Tyto technologie jsou velmi účinné a připravené vyrábět kvalitní pitnou vodu i z vody horší kvality, například z řek. Vzhledem k těmto skutečnostem nemám obavy z toho, že bychom do budoucna museli zavádět nějakou plošnou regulaci odběru pitné vody. Neznamená to ale, že se o vodu nemusíme starat, že nemusíme přemýšlet nad opatřeními, jak jí co nejvíce zachovat v krajině, jak jí šetřit ve výrobě, v průmyslu nebo jak s ní lépe hospodařit v domácnostech.