Původem jste z Mostu, města, jehož jméno se díky úspěšnému seriálu skloňuje nyní téměř všude. Jaké máte na své rodiště vzpomínky vy?
Moc si z něj nepamatuji. Žili jsme tam šest let, ale protože jsem byl nemocný na průdušky, tak lékaři doporučili rodičům změnu prostředí. Tak jsme přijeli do Lomnice, rodiče si tu našli práci a byt a už jsme zůstali. No, a já jsem sice pak na studia odešel pryč, ale zase mě to sem přitáhlo zpátky. Navíc jsem tu v první třídě potkal i svého nejlepšího kamaráda spisovatele Jaroslava Rudiše.
Předpokládám, že film Úhoři mají nabito už jste viděl. Líbí se vám?
Viděl a jsem moc rád, že jsme ten příběh dotáhli do cíle. Pracovali jsme na něm pět let.
Čtete recenze? Některé nejsou k filmu moc přívětivé.
Recenze nechci hodnotit, jako nechci hodnotit film. Obojí je ještě hodně živé. Chci tomu dát čas, teprve ten ukáže, kde má film mít to své místo, kolik na něj bude chodit diváků a jací.
Pozorným divákům ale může přijít příběh známý. Mohli ho slyšet už v Českém rozhlase jako hru pod názvem Benzína Dehtov, že?
Ano, nejdříve byl rozhlasový scénář a teprve poté z něj vznikal filmový. Hra měla i své obsazení, hlavní roli vytvořili Ondřej Vetchý nebo Václav Neužil. A také Oldřich Kaiser, i když v rozhlase ztvárnil jinou postavu než ve filmu, nicméně jako jediný z herců z toho rozhlasového obsazení přešel do filmového.
Jste spokojený s tím, jací herci se ve filmu objevili? Přece jenom jste mohl mít díky rozhlasové hře postavy spjaté s konkrétními herci?
Mně se naopak moc líbilo, jakým způsobem režisér Vladimír Michálek sestavoval tu partu. Podmínkou bylo, že celý štáb se odstěhuje na měsíc do Sušice a nebude ji opouštět. Režisér mi připomínal fotbalového trenéra na začátku sezony, kdy dává dohromady svůj manšaft a zohledňuje, kdo je v jaké kondici. A ve chvíli, kdy měl ten svůj tým, začalo se řešit, kdo by co mohl hrát. A až během hereckých zkoušek si to sedlo. Jsem rád, že režisér měl i chuť obsadit mezi vynikající a známé herce neokoukaného Patrika Holubáře.
Film vypráví příběh o partě chlapů, kteří si hrají na Útvar rychlého nasazení. Na ten námět jste přišel jak?
Na začátku byl můj zážitek, historka. Jel jsem z Lomnice nad Popelkou vlakem a někde za Novou Pakou vlak zastavil a do vagonu vstoupil voják v plné zbroji. Měl přilbu, neprůstřelnou vestu, automatickou zbraň. Procházel uličkou a vypadal, že někoho hledá. Byl to strašně nepříjemný pocit. Až do okamžiku, než si sedl a začal telefonovat. Říkal: Ty vole Karle, kde je Leoš, já jsem tady úplně sám, nemám ani trochu piva, doufám, že nastoupí v Ostroměři. V tu chvíli jsem si uvědomil, že si na vojáka jen hraje, a že není sám a je jich víc. Nicméně ten počáteční nepříjemný pocit se mi zakousl do zátylku a zůstal tam. S tím pocitem a vzpomínkou jsem pak začal pracovat a posunul to dál. Říkal jsem si, co kdyby si nehráli na vojáky, ale na Útvar rychlého nasazení? A co kdyby do těch svých her naprosto bezohledně, bez jakékoli empatie zatahovali nic netušící okolí?
Napadají vás často scénáře na cestách?
Děje se to, vždy je tam nějaký reálný základ. To samé bylo v případě filmu Všechno bude. Na začátku byl příběh asi dvanáctiletého kluka, který jel přes celou republiku za svým dědou. Chytli ho tehdy po desítkách kilometrů. Já jsem tu zprávu četl ve škole o přestávce na internetu. Když jsem šel do hodiny, tak jak jsem toho byl plný, začal jsem to vyprávět svým studentům. A stalo se něco neuvěřitelného, najednou se ve třídě zvedla ruka, vstala holka a povídá, že to byl bratránek. Tak jsem se jí ptal, co ho k tomu vedlo, a ona, že prý má toho svého dědu moc rád a stýskalo se mu po něm. A to, že malý kluk vezme auto a jede přes celou republiku autem za svým dědou, který ho ještě paradoxně naučil řídit, to je přece něco tak zajímavého, že se ten příběh nakonec proměnil ve film. Režisér Olmo Omerzu za něj získal na karlovarském festivalu cenu a teď máme nominace i na Českého lva.
Co je jednodušší, psát pro rozhlas nebo pro film?
Já toho pro rozhlas napsal víc, vím, jak to v něm chodí, jaký je ten proces. A vzhledem k tomu, že spolupracuji se stejnými lidmi, na něž jsem zvyklý, tak si dokážu představit i výsledný tvar. Film, to je něco mnohem většího, je v tom více peněz, účastní se více lidí, vzniká to mnohem déle. Mnohem víc si musíte uvědomovat, že jde o týmovou práci, a je důležité, abyste si všichni sedli a věřili. Když tak přemýšlím, jaký je mezi tím rozdíl, napadá mě, že realizace rozhlasové hry je přímočařejší, stojí to méně peněz a můžete očekávat, že ta vaše představa se ve finále naplní. Film je běh na dlouhou trať, je tam řada neznámých, které můžete a nemůžete ovlivňovat. Asi je to i větší zodpovědnost.
Scenárista Petr Pýcha
Můžete mluvit do obsazení?
Musím říci, že Vladimír Michálek je režisér zvyklý tvořit v dialogu, vyhovuje mi lidsky, dokážeme se spolu bavit o psychologii, moderní beletrii, a to že máme k sobě blízko, zjednodušuje pak proces utváření a obsazování herců. Je sice pravda, že moje představa měla blíže spíše tomu obsazení v rozhlasové hře, ale Vladimír měl svou a já zjistil, že mi vlastně také vyhovuje. Takže ano, některé obsazení jsme řešili společně, ale ten, kdo dává dohromady štáb, tým lidí, to je režisér a to musíte respektovat. A já mám radost z toho, jací herci ve filmu nakonec jsou.
Komu byste Úhoře doporučil?
Jde o černou, hořkou a skvěle obsazenou komedii. Je to film o zastydlých puberťácích, kteří inklinují k zvláštnímu idealismu, podporují se v představě důvěry, kamarádství typu Já kryju záda tobě, ty mně, patříme k sobě. Ale zároveň z nich vnímáte určitou frustraci, v osobním životě se jim nedaří, o to víc si to vynahrazují v paralelním světě. Tam jsou oni ti, kteří vytvářejí pravidla, na rozdíl od skutečného života. Takových skupin, kde můžete získat novou identitu, kolem nás přibývá. Chlapi si hrají na vojáky, pronajmou si vojenský prostor, nebo se stanou nějakou fantasy postavou. Někoho to jenom baví, ale pro někoho už to může získávat větší význam. A ten film není jen o takových chlapech, ale je i o tom, s kým se setkají, protože jejich hra jim výborně funguje, dokud to jsou oni, kdo určují pravidla. V okamžiku, kdy se ocitnou na nesprávném místě, musejí hrát podle pravidel někoho jiného. A zatímco na začátku vám přijdou směšní a protivní, tak postupně vám jich začne být třeba líto. A pak se střetnou darebáci se skutečným gaunerem, který expanduje tak, že ostatní konkurenci systematicky likviduje a v tu chvíli se Davidové setkávají s Goliášem. V ten okamžik jim diváci začínají držet palce i při tom jejich hlupáctví a bezohlednosti.
Už máte v hlavě nový scénář?
Ano, už je hotový. S Olmem Omerzu, se kterým jsme dělali Všechno bude, jsme ho psali v létě u nás v Lomnici. Na měsíc se sem nastěhoval, každé ráno jsme v devět začali, do sedmi psali, pak jsme se šli vykoupat, na pivo a pak spát. Ten scénář se jmenuje Admin a teď jsme ve fázi shánění peněz a obsazování hlavních rolí.
O čem film bude?
Admin je příběhem staršího muže, kterého okolnosti donutí odložit vlastní smrt a zároveň je to příběh ženy, která pod vlivem syndromu zavírajících se dveří vsadí všechno na jednu kartu. No, a jejich osudy se protnou.
Prozradíte, kdo se objeví v hlavních rolích?
Pokud se nebudete zlobit, tak obsazení neřeknu. Ale obě ty role by měli hrát známí a výborní herci. Olmo už má první schůzku s nimi za sebou.
Vraťme se teď trochu do minulosti. Jak jste se vlastně k psaní scénářů dostal?
Už během studia jsem si přivydělával psaním hudebních recenzí či reportáží z koncertů pro jeden velký deník. A když jsem na škole končil, tak jsem dostal z redakce kultury nabídku, abych nastoupil na stálý pracovní poměr. Ale já si říkal, že budu užitečnější jako učitel a psát můžu při tom. Ve Vysokém nad Jizerou jsem napsal pro místní ochotníky hru Republiku za koně a fotbal, pak jsem se vrátil do Lomnice a s Járou Rudišem jsme psali rozhlasové hry, třeba Léto v Laponsku, za které jsme dostali Cenu Alfréda Radoka, nebo Salcburský guláš.
Kromě psaní máte ale i zajímavý koníček. Jste v Lomnici zvoníkem. Jak jste k tomu přišel?
V Lomnici máme prastarou zvonici, která je spolu s pivovarem nejstarší budovou ve městě. Před několika lety jsme si s kamarádem Kamilem Brožem říkali, že je to škoda mít zvonici, zvon a nezvonit. Zvon je přitom něco důležitého, je to hlas města, zní stejně už několik stovek let. A byla škoda, že mlčí. Kamil šel tedy na městský úřad, vyzvedl klíč a řekl mi, že na městě souhlasí, že budeme zvonit. Za chvíli nás bylo pět a začali jsme zvonit každou neděli v pravé poledne a o svátcích. Město nás podporuje, a když se přiblížilo sto let od zrekvírování dvou zvonů, které byly v průběhu 1. světové války odvezeny, tak radní nabídli, že uspořádají na ty dva zvony sbírku. Ta se povedla a přes rok už rozhoupáváme zvony tři.
