Kdy v New Yorku vyjde Konec prokrastinace? A máte tam naplánovaný program na nejbližší měsíce?
Kniha vyjde na přelomu roku, protože bude aktuální téma novoročních předsevzetí. Prvního ledna bude na pultech po celé Americe. Já se tam stěhuju dobrovolně, vydavatelství by to zvládlo beze mě, ale chci být u toho. Můžu tomu trochu pomoct podobně jako v Česku – dělat rozhovory do médií, dělat přednášky a mluvit na konferencích. Taková příležitost se už nemusí opakovat. Takže jsem odletěl o dva měsíce dřív, abych se připravil na to, až kniha vyjde. Padesát procent příštího roku plánuji být v New Yorku, čtyřicet procent v Praze a deset si nechám na dovolené. Dlouhodobě se na to dívám tak, že když se to v USA rozjede, možná tam zůstanu několik let.
S jakými očekáváními se stěhujete?
Už to, že práva na knihu vydražilo jedno z pěti největších vydavatelství na světě, je takový malý zázrak. A podmínky, které jsme dostali, se nepoštěstily asi žádnému českému autorovi. Samo o sobě to je úspěch, cokoliv dalšího bude bonus. Můj tajný cíl je prodat milion výtisků. Jelikož jsme v Česku prodali sto tisíc, tak je to snad i reálné.
Není americký trh k motivačním knihám ještě laskavější než ten náš? Americké knihy jsou plné příběhů, ale já mám rád minimalismus, takže moje knížka je hodně zhutněná a s obrázky, její styl je jiný. Recenze, které zatím máme, jsou však velmi pozitivní. Tak by ji americký trh mohl přijmout dobře, i proto asi vydavatelství vydražilo práva za takové podmínky.
Prozradíte alespoň řádově, za kolik se práva na knihu prodala?
Bylo to v řádu statisíců dolarů, což jsou velmi nadstandardní podmínky, které dostávají jen američtí autoři bestsellerů. Knihu jsme nabízeli několika vydavatelstvím. Vyhlásí se dražba, a kdykoliv se nějaký vydavatel přihlásí, obepíšou se ti ostatní. Z pěti největších vydavatelství na světě se do dražby o mou knihu přihlásila čtyři a začala se o to, kdo dá lepší podmínky, přetahovat. A jako bonus se na základě toho začala snadněji prodávat i práva všude na světě. Už máme deset překladů, poslední korejštinu a japonštinu. Teď jsme podepsali Čínu, Nový Zéland, Austrálii. Za chvíli kniha bude skoro všude.
Tak to budete cestovat mnohem víc než jen do Ameriky.
Už teď jsem byl v Japonsku, předtím v Rusku, tak trochu se to už děje.
Petr Ludwig
|
Mění se přijetí knihy v jednotlivých státech?
Zajímavé bylo velmi dobré přijetí právě v dost specifickém Japonsku. Takže i tam prokrastinují, což je pro nás hezké překvapení. V Rusku se prodává nejdéle, asi čtyři roky, už bylo několik dotisků a je v kategorii bestseller (pro Česko je bestseller 10 tisíc prodaných knih, každá země to má ale jinak – pozn. red).
Kniha bezesporu ovlivnila váš život. Jste tedy spisovatel?
Částečně určitě. Víc než psaní mě však baví vzdělávací přednášky. Když napíšu vtip, tak se nic neděje, když stojím na pódiu a sál se směje, tak je to výrazně silnější. Asi bych se nemohl živit jen psaním, protože je to strašně introvertní činnost. I když jsem psal, tak jsem se pořád snažil chodit mezi lidi a být s nimi v kontaktu.
Takže jste motivátor?
To nemám moc rád. Takhle si často říkají prodavači teplé vody. Říkám o sobě, že dělám vzdělávací přednášky, popularizuji vědu. Živím se vzděláváním a jako spisovatel.
Co byl impulz k sepsání Konce prokrastinace?
Chtěl jsem vždy napsat knížku, ale pošťouchlo mě k tomu vydavatelství. Jednou mi zazvonil telefon a tam se mě hlas ptal, jestli náhodou nechci napsat knížku. Já řekl, tak jo. A tak jsem ji i napsal.
V čem se prokrastinace liší od klasické lenosti?
Lenost je, že člověk nic dělat nechce a v tom stavu je spokojený. Prokrastinace znamená, že člověk chce něco změnit, začít běhat či jíst zdravěji, ale selhává ve schopnosti přimět se začít. Psychologické mechanismy jsou u prokrastinace jiné než u lenosti a je potřeba s ní trochu jinak pracovat.
Vy někdy prokrastinujete?
Rozhodně méně než před deseti lety. Prokrastinaci se mi podařilo snížit tak o 80 procent. Ale neznamená to, že jsem dokonalý, to asi nikdo. S aktuální mírou prokrastinace jsem spokojený, podstatné věci se mi daří dělat včas a nemám k nim takovou averzi.
Kromě prokrastinace popularizujete kritické myšlení. Proč je podle vás tak důležité? A jak ho definujete, jako zdravý selský rozum? Pokoru k tomu, že nemusím vědět všechno a mít na to svůj názor?
Myslím, že v jádru je opravdu ta pokora. Připustit, že se můžu mýlit, mít schopnost omluvit se. Připustit, že věci nejsou černobílé, že u většiny z nich – když jde člověk do hloubky – se nedá říct ano, nebo ne. A dnes je to víc než kdy jindy o schopnosti ověřovat zdroje. Rozpoznávat fake news. Třeba pravost fotky, kterou někdo mohl upravit ve photoshopu a poslat ji řetězovým e-mailem. Vnuk to pozná, ale dědeček už třeba ne. Nejde jen o zdravý rozum, ale i o mediální gramotnost a um rozpoznat argumentační fauly, které se často objevují v dezinformačních zdrojích.
Nemůže to mít i negativní efekt, že lidé zpochybňují všechno?
Dobré kritické myšlení není o pochybování, ale o zpochybňování. O tom, že se člověk aktivně doptává a znalosti si ověřuje. Takže spíš konstruktivní než destruktivní proces. Například koluje spousta zpráv, třeba že lidé léčí bazénovou chemií vše od rakoviny po kašel. Když budu mít vyšší kritické myšlení, tak rozpoznám, že tomu nejde zcela věřit. Zvyšuje to šanci, že se rozhodnu správně. Ale nezaručuje.
Promítá se kritické myšlení do sociálních sítí?
Rozhodně, protože se po nich častěji šíří nepravdy, jsou daleko emočnější, pravda je nudnější. Tomu hodně sociální sítě nahrávají. A také extrémním komentářům, které dostanou víc lajků. Pak to vypadá, že jsou věci horší, než reálně jsou. Sociální sítě to zhoršují. Při volbě amerického prezidenta kolovalo víc fake news než ověřených zpráv. Šlo o problém, který mohl ovlivnit výsledky na obou stranách. Fake news by nám měly vadit, i když nám hrají do krámu. Pokud se lidi rozhodují na základě falešných informací, je to vždy špatně.
Také říkáte, že sociální sítě kradou čas, snižují sebevědomí a mohou zhoršovat psychické zdraví. Ale zároveň žijeme v moderní době, tak co s tím? Zapojit vůli a vyčlenit si na ně třeba jen hodinu denně?
Kolega školí téma digitálního detoxu. Nejde o to přestat sociální sítě používat, ale naučit se návyky, které vedou k tomu, že na nich trávím méně času. Jde o to, tolik se neporovnávat s ostatními – porovnávání je zabiják spokojenosti. Se sociálními sítěmi je to jako s ohněm, který je dobrý sluha, ale zlý pán. Při učení správných návyků jsou dobré i nástroje, které sociální sítě blokují. Třeba já mám na pracovním počítači aplikaci Cold Turkey, která mě odpojí na dvě hodiny z Facebooku a nemůžu s tím nic dělat. A pak třeba místo toho píšu knížku.
Takže nemáte nutkání připojit se odjinud a jste úspěšně detoxikován?
Podařilo se mi ovládnout Facebook. Když jsem byl v Japonsku, na měsíc jsem ho odinstaloval. Zjistil jsem, že mi to nevadí. Chtěl jsem se hlavně odstřihnout od české politiky, takže jsem si nechal Instagram, kde jí tolik není. Ale podle studií je Instagram horší než Facebook. Protože má vliv na psychiku, lidé se tam víc porovnávají, což zvyšuje úzkosti a deprese. Ještě nevím, jaká pravidla si nastavit, síť je to poměrně nová a kvůli fanouškům se nedá úplně opustit. Instagram bude ještě velké téma. Mladí lidé jsou na něm často hodně závislí a svoji hodnotu odvozují od počtu sledujících a lajků, je to velký problém.
Říkáte také, že bychom potřebovali napravit i co do pesimismu, protože Česko je druhou nejpesimističtější zemí světa. Je to důsledek socialismu?
Ve studiích se ukázalo, že postkomunistické země jsou výrazně pesimističtější, proto se s námi vleče ta negativita. A ty vzorce se přenášejí z rodičů na děti. Možná se to za pár generací srovná, ale je dobré se ptát, co pro to dělat teď. Každý bychom chtěli, aby se na sebe lidi víc usmívali, děkovali si. Je to pro mě velká otázka. A důvod, proč jezdím do regionů a dělám veřejné přednášky. Otočit to naše vnímání trochu do pozitivna. Vážit si, že jsme šestá nejbezpečnější země na světě, že zažíváme nejdelší období míru v historii. Vážit si toho, co máme, a nehledat jen to, co nemáme. Umět vidět to dobré a učit se více vděčnosti. Vděční lidé jsou výrazně spokojenější. I vděčnost se dá trénovat, i tyto metody učíme na kurzech.
O svém cyklu rozhovorů Deep Talks jste řekl, že vidíte svůj úkol objevovat neznámé a výjimečné lidi a dostávat je do mediálního prostoru. Jak se vám to povedlo? Projekt teď skončí?
Protože se budu vracet do Česka, tak v něm chci pokračovat. Každý můj host je jiný. Ale ze všech rozhovorů vyplývá, že většina z nás nejsou špatní lidé, ale zajímaví lidé. Můžeme být hrdí, že jsme Češi. Jsem vlastenec a mám rád to masarykovské, že vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoliv nenávist k jiným. I když teď hodně cestuju, rád se vracím domů.
Co ale opouštíte, je společnost GrowJOB pomáhající firmám s organizací času, kterou jste vedl.
Předal jsem vedení firmy po dvanácti letech podnikání, bylo to docela náročné, ale Amerika mě k tomu donutila. Nemůžu odtamtud řídit českou firmu. Takže jsem si našel zástupce a začnu od nuly, což bude zajímavá změna. Měl jsem tým třiceti lidí, teď budou jen tři. Začátek pro mě bude náročný, začínat ode dna. V Americe mě nikdo nezná, je tam daleko větší konkurence a nositelé Nobelových cen, z jejichž studií vycházíme. Jdu do těžšího prostředí.
Prý jste GrowJOB založil po tom, co jste prodělal nečekaný zdravotní problém a uvědomil si, že největším bohatstvím je čas. Jste bohatý?
Vlastně jsem to zažil dvakrát. Poprvé mi zničehonic přestala fungovat u sportu polovina těla a nikdo nevěděl, co mi je. To bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že můžu umřít. Podruhé před třemi lety při letu z Amsterdamu, kdy se zadřel pravý motor u letadla a museli jsme nouzově přistát. V obou případech jsem se tak trochu díval smrti do tváře. A ty dva momenty asi nejvíce ovlivnily můj život. V tom, že si daleko víc vážím času a snažím se dělat něco smysluplného. Právě proto jsem napsal knihu, takový malý hodnotový a myšlenkový odkaz.
