Na konci 80. let se kapela, ve které dodnes hraje, stala úkazem na československé hudební scéně. S Oceánem se krátce po revoluci dostal až na pódia ve Velké Británii, kde s kapelou zahrál pro desítky tisíc lidí.
„Nikdy jsem si nemyslel, že by se nám mohlo něco podobného poštěstit. Bylo to pro nás něco neskutečného, pro víc lidí jsme už pak nikdy nehráli,“ říká 54letý klávesista skupiny Oceán Petr Kučera.
V jeho raných letech však dlouho nic nenapovídalo tomu, že se z něj stane uznávaný tuzemský hudebník. Až do nástupu na střední školu žil s rodiči na samotě poblíž Bohunic.
Petr Kučera(54 let) Narodil se 12. dubna 1965 v Českých Budějovicích a vystudoval zde stavební průmyslovku. Na škole potkal Petra Muka, se kterým později hrál v kapele Dural. Potom s ním a bratry Janem a Dušanem Vozáryovými stál u zrodu novoromantického Oceánu. S Mukem pak založil další úspěšné uskupení Shalom. Po jeho rozpadu střídal různá povolání a hrál v českobudějovické kapele Smutný Karel. V současnosti působí ve skupině Bratři Karamazovi a ve znovuobnoveném Oceánu. Je ženatý, má jednoho syna. S manželkou žije v Bohunicích u Týna nad Vltavou. |
„Odtud jsem dojížděl na základní školu v Týně nad Vltavou, což bylo jen přes kopec. Vesnice mě moc nebavila a ve městě jsem měl tetu s bratrancem, ke kterým jsem rád chodil,“ líčí Kučera.
I přesto však na něj prostředí, kde vyrůstal, mělo zásadní vliv. „Měl jsem tu v Bohunicích dědu, který mě učil kreslit a poznávat přírodu a svět kolem sebe. Tehdy jsme museli nosit tesilky a křivě přísahali v pionýru, k tomu mě nikdy nenutil. Přitom jsme doma poslouchali Svobodnou Evropu, což mi tehdy moc nešlo na rozum,“ vrací se myšlenkou do dětských let.
Až nedlouho před nástupem na střední školu v Českých Budějovicích začal na popud rodičů hrát na trubku. „Hrál jsem v různých prvomájových průvodech a byl to docela rachot, když spustilo padesát trubek najednou. Díky učiteli Košnářovi jsem v deváté třídě vyzkoušel i piano, kterému jsem se po nástupu na průmyslovku věnoval dál,“ vypráví Kučera s tím, že první klávesy dostal díky svému dědovi.
„Když umřel, odkázal mi v závěti nějaké peníze s tím, aby mi rodiče za ně koupili hudební nástroj. Dostal jsem tehdy dvoumanuálové klávesy Delicia Fénix, na které jsem se začal učit první písničky. Díky nim jsem se v Budějovicích dostal z takové té jihočeské hardrockové bubliny,“ vzpomíná na své začátky.
Právě studium na stavební průmyslové škole zásadně ovlivnilo jeho život. Ve třídě se potkal s budoucím frontmanem Oceánu Petrem Mukem a současným šéfem jihočeských památkářů Petrem Pavelcem.
„Učitelé měli z naší trojice docela velký vítr. Občas jsme udělali nějakou tu stávku. Bylo to období nastupující perestrojky a my jsme si začínali spoustu věcí uvědomovat,“ říká Kučera, který ve druhém ročníku začal s Mukem hrát v kapele Dural a jak sám říká, setkáním s ním začala třicetiletá životní epizoda.
„Tehdy jsem se s Duralem poprvé potkal s StB, byl to pro mě šok. Brali jsme to ale tak, že můžeme bigbítem bolševika porazit. Zažili jsme si taky pěknou buzeraci s dlouhými vlasy, kvůli kterým nás nechtěli pustit k maturitě. Nakonec jsme školu nějak dodělali. Naši chtěli, abych dostudoval, jinak jsem si mohl dělat, co jsem chtěl,“ připomíná Kučera období totality, kdy se podobné výstřelky příliš netolerovaly.
V Británii hráli s Erasure
Krátce po studiích se opět potkal s Petrem Mukem, tentokrát už v Oceánu, se kterým oba zažili vrchol své hudební kariéry. Na elektronickou hudbu však nebyla v polovině 80. let česká scéna ještě úplně připravená, a tak si oba společně s bratry Janem, později i Dušanem Vozárym a v začátcích také krátce se Zdeňkem Pavelcem prošli tvrdým křtem mezi rockovými a metalovými fanoušky.
„V Budějovicích se na nás tvářili většinou přezíravě. Tady byl oblíbený spíš hard rock. Když jsme hráli třeba Ráchel, slýchávali jsme, že to je strašně fašistická písnička kvůli flétnovým aranžím. Byli jsme neustále v konfliktu s fanoušky ostatních stylů, i když i ty se postupně začaly prolínat. Možná to bylo i tím, že tuhle muziku tenkrát neznali,“ myslí si Kučera.
Až ke konci osmdesátých let se jejich potenciál rozvinul naplno. Krátce po sametové revoluci se Kučera s Oceánem dostal do Velké Británie.
„Tehdy byla celá republika v transu, pro mě i kluky z kapely to bylo něco neskutečného. Když hrála v Československu skupina Erasure, tehdejší manažer Oceánu jim podsunul naši kazetu a oni si nás po pádu režimu pozvali k sobě. Hráli jsme tři koncerty pokaždé pro 15 tisíc lidí, to se nám už nikdy potom nepodařilo,“ vzpomíná na koncerty Kučera, který si z Newcastlu kromě hudebních zážitků přivezl i jiné zkušenosti.
„Tenkrát jsem tam poprvé vyzkoušel hašiš. Jeden z anglických vedoucích techniky za mnou dvě hodiny před koncertem přišel, abych ho s ním v kamionu, ve kterém měli techniku, ochutnal. Vylezl jsem pak celý zelený, jak mi bylo zle, ale koncert jsem naštěstí nějak zvládl odehrát,“ říká se smíchem Kučera a dodává že je v Anglii přivítali jako speciální hosty ze země, kterou celé ostrovy kvůli listopadovým událostem napjatě sledovaly.
V první polovině 90. let byl konec Oceánu kvůli rozdílným pohledům na budoucí tvorbu nevyhnutelný a společně s Mukem založili krátkodobý projekt Shalom. Po něm se ale Kučerův osobní život nevyvíjel úplně podle jeho představ. Střídal jedno zaměstnání po druhém a vyzkoušel si mimo jiné i profese jako kuchař, ladič nástrojů nebo topič.
„Se Shalomem jsme pár let pluli na růžovém obláčku a po něm jsem se vrátil zase pěkně na zem. Zvládl jsem to i díky tomu, že jsem vyrostl na vesnici. Vzpomínám si, že když jsem šel poprvé s chlapy z kotelny na oběd, tak si ze mě utahovali skrz písničku Až jednou, kterou jsme hráli právě se Shalomem. Ale brali jsme to všichni jako legraci,“ vzpomíná s nadhledem na krušnější období.
Odmítl natáčení desky pro Gotta i hraní s Haberou
Právě profesi topiče vnímá jako jednu z hlavních životních etap. „Tam jsem se měl relativně dobře. Dělali jsme 24hodinové směny, kde jsem si mohl v klidu číst a trénovat na klávesy. V kotelně jsem s tím nikoho nerušil, takže jsem se na ně konečně naučil hrát. Od té doby také nechávám některé věci plynout. Ani v muzice není dobré, když se tlačí na pilu,“ přemítá o období, kdy působil v kapelách Smutný Karel a Bratři Karamazovi, kde hraje na klávesy a výjimečně na trubku dodnes.
Ačkoliv se velká část úspěšných muzikantů stahovala do Prahy, kde měli slušnou šanci prorazit, Kučera byl celý svůj dosavadní život aktivní převážně na jihu Čech.
„Mě ta Praha nějak nespolkla. Prakticky celý život jsem tady, ať už v Budějovicích nebo v Bohunicích. Moc se mi líbí ten náš mikrosvět, ve kterém se jako muzikanti všichni navzájem známe,“ vysvětluje.
Dnes se Kučera věnuje plně obnovenému Oceánu v čele s Jitkou Charvátovou namísto Petra Muka. Jak sám ale říká, na obživu to dnes už s muzikou není.
„Kolem kapely se motá spousta lidí, které je třeba zaplatit, a ve finále nám moc nezbyde. Sám si teď občas pomůžu nějakou tou brigádou, občas jsem vyrazil i na montáže do Německa. V létě jsem chtěl jet s kamarádem do Francie na vinice, ale máme s Oceánem nějaké koncerty, tak to nechám na později,“ podotýká Kučera.
Ve svém životě lituje jen dvou věcí. V 90. letech měl možnost se podílet na natáčení desky pro Karla Gotta, nabídku však nevyužil.
„Tehdy také končila kapela Team s Pavolem Haberou a on mě oslovil, jestli bych do toho nešel. Asi jsem se toho tenkrát lekl, dodneška mě to mrzí,“ vypráví s tím, že má ve svém hudebním životě ještě jeden sen.
„Vždycky jsem měl pocit, že mě všechno okolo Oceánu potkalo omylem. Když pak muzikant zvedne v sále ze židle alespoň pět lidí, tak je to dobré. Pokud se mi tohle podaří ještě za deset let, budu opravdu šťastný,“ má jasno Kučera.
