Proč jste se do svého režisérského debutu pustil?

Vzniklo to souběhem okolností. Původně jsme chtěli oslovit nějakého režiséra, ale nemohli jsme se s Danielem Strejcem, který byl se mnou duchovním otcem projektu, shodnout. Až jednou, když jsme jeli autem z Itálie z fotbalu, tak jeden z nás nastínil, že bych to mohl dělat já. Tak jsme se o tom začali bavit. Volal jsem pak Jiřímu Langmajerovi, jestli mi s tím pomůže a on říkal, že ano. Film už byl zafinancovaný, tak jsem si řekl, že to zkusím.

A jaké to bylo?

Nakonec mě to docela bavilo. Při psaní scénářů potkám akorát lidi, které si vymyslím. Takže jsem zjistil, že má schopnost mezilidské komunikace dost zakrněla. Ale všichni se mi snažili pomoci. Na různých postech jsem se obklopil lidmi, které už jsem znal z jiných projektů, a o kterých jsem věděl, že jsou špičkoví profíci. To byl nějaký můj reflex, jak tu situaci, že režíruji, zvládnout. Takže na filmu spolupracovali třeba architekt Milan Býček nebo kameraman Petr Bednář, zkušení kluci ve svých oborech. Já jsem se snažil nějak si hlídat herce, což jsem si myslel, že i díky zkušenostem z divadla, bych mohl zvládnout. Co ale nebylo nic pro mě, bylo brzké vstávání. Jako každý český film vše proběhlo ve velkém časovém presu. Jde hlavně o to ustát stres a nesložit se. Ale celkově jsem do projektu šel s pokorou. Nicméně mám čisté svědomí, že jsme do toho dali maximum. Myslím, že to, co jsem chtěl říct, jsem svou režií snad nesnížil. Panovala dobrá atmosféra, tak doufám, že se to promítne do diváckého přijetí.

Představitelky hlavních rolí Lindy a Pavly Petra Hřebíčková s Denisou Nesvačilovou vás jako režiséra chválily? I je jste si vybíral?

Petra Hřebíčková měla s žánrem romantické komedie velkou zkušenost. Hlavně s režisérem Jiřím Vejdělkem, který je největším mistrem toho žánru. A myslím, že se do filmu dost otiskla a stojí to celé na ní v dobrém slova smyslu. Denisa Nesvačilová prošla výběrem. Jirka Langmajer byl jasný od začátku, roli jsem mu psal na tělo. A musím říct, že je trochu autobiografická, i když té postavě je 50 let. Podtitul filmu je I hovada mají srdce a to hovado jsem já lomeno Langmajer.

Inspiroval jste se při psaní scénáře bývalým párem Kiki a Maki? Volba typu hereček i anotace ke snímku k tomu svádějí...

Myslím, že moc ne. Je lehké to v tom vidět, protože každý ženský tým má podobné rysy. Je známé, že je noční můra pro chlapa být trenérem ženského sportovního celku. Holky jsou emocionální a dějí se tam různé věci. Jedno z témat filmu je také o ženském přátelství, které je často komplikované. Spousta lidí říká, že ryzí ženské přátelství možná ani neexistuje. Když v tom bude někdo chtít vidět paralelu, tak jí snadno uvidí. Ale přeci jen je ve filmu lehká nadsázka. Kiki (Kristýna Hoidarová Kolocová) s Maki (Markéta Nausch Sluková) by možná některé věci, které činí postavy ve filmu, neudělaly. Jiná věc je, že Kiki s Maki stojí u nás za popularitou toho sportu a díky tomu je vůbec možné o něm natočit film. Na Světovém poháru v Ostravě jsme letos dotáčeli záběry, které jsou ve filmu jakoby na mistrovství Evropy. A to, že se u nás takový turnaj koná, je trochu i jejich zásluha, takže bych Kiki a Maki poděkoval, že popularizovaly svůj sport. Nicméně konkrétně o nich to není.

Četl jsem, že očekáváte, že režisér váš scénář povýší. Jak jste ho povyšoval vy sám?

Hlavně jsem zjistil, že na place spousta věcí nefunguje tak, jak jsem je napsal. Dělal jsem, co jsem mohl. Bylo to jako, když řídíte kajak na divoké vodě a nejste Štěpánka Hilgertová. Pro mě jako pro scenáristu bylo zajímavé, že některé příští věci už napíšu jinak s vědomím, jak to může lépe fungovat. Jinka věřím tomu, že jsme to povýšili. Bylo to divoké, fungoval jsem v nové pozici dost intuitivně a improvizovaně, ale celé to, myslím, dává smysl.

Šel byste po té zkušenosti do režírování filmu znova?

Pokud bude snímek Přes prsty úspěšný, tak možná, ale muselo by jít o projekt, kde by to dávalo smysl pro všechny zúčastněné. Když už jsem si tím jednou prošel, tak by byla škoda to úplně zahodit. Musel by to být zase můj scénář. Ale určitě se nebudu někam cpát. Musel by to po mně opravdu někdo chtít a já bych musel cítit, že to je správně. Ale tak tomu na druhou stranu u filmu Přes prsty bylo, takže je to vlastně důkaz, že se to stát může.

Slyšel jsem, že musíte psát denně. To říkal už Jaroslav Dietl. Srovnávají vás?

Snažím se, ale také jsem měl hodně starostí okolo filmu Přes prsty a musím i někdy odpočívat. Takže poslední dobou jsem tohle pravidlo úplně nedržel. Srovnání jsem slyšel, ale je to naprostý nesmysl. Na co ale věřím, stejně jako Dietl, je, že psát se musí. Když napíšete stránku dialogů, tak třeba čtyři pět vět trefíte, že budou dobré. Pak se můžete vrátit a vylepšit to. Ale když budete sedět a čekat na inspiraci, tak třeba napíšete půl stránky za týden, ale riskujete, že se tolik netrefíte a nebudete mít kvalitního textu dost. V tom jsem dietlista. Často také přepisuji. Používám různé barvy, aby člověk poznal, co upravil, a někdy to pak úplně svítí, až se to nedá skoro číst. Většinou víc přepisuji, než píši.

 Autor: Pavel Urban, deník METRO