Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Předstíral, že je mrtvý, i díky tomu přežil pochod smrti z Osvětimi

  8:20
Petr Beck je vůbec prvním obyvatelem Bruntálu, kterému prezident udělil státní vyznamenání. O hrůzách, které prožil v největším vyhlazovacím táboře v Evropě, vyprávěl žákům na školách v Bruntálu i jeho okolí.

Pamětník Petr Beck se jako první obyvatel Bruntálu dočkal státního vyznamenání. Převzal jej na Pražském hradě 28. října z rukou prezidenta republiky Miloše Zemana. | foto: Jan Smekal, MF DNES

Na vlastní kůži zažil největší koncentrační a vyhlazovací tábor v Evropě – Osvětim. Na podzim roku 1944 tam nacisté transportovali jeho otce, matku i mladšího bratra. Petr Beck do něj nemusel, ale protože dodnes tvrdí, že rodina má držet pohromadě, dobrovolně se k transportu připojil.

„Po příjezdu do Osvětimi se nám naskytl hrůzný pohled. Byla tam spousta esesáků se psy a mnoho zubožených lidí. Ihned po vystoupení z dobytčích vagonů následovala takzvaná selekce, kterou nejčastěji prováděl doktor Mengele,“ popisuje Petr Beck nejděsivější okamžiky svého života.

„Ti, kteří měli nakázáno jít doprava, přežili. Ti, kteří šli nalevo, takové štěstí neměli. Čekala je jedna jediná jistota – smrt,“ pokračuje s tím, že v těchto chvílích viděl naposledy svou maminku a mladšího, třináctiletého bratra, kteří v Osvětimi zahynuli.

Petr Beck nakonec vyvázl živý a dodnes říká, že měl ohromné štěstí. „Jako vyučený elektrikář jsem se dostal do elektrokomanda, které mělo v táboře zvláštní postavení. Němci nás prostě potřebovali,“ vysvětluje.

V roce 1945 byl Petr Beck zařazen do pochodu smrti. Kam směřoval a kolik lidí muselo tuto strastiplnou cestu podstoupit, neví. Ani to, co se stalo s jeho otcem. „Na něco takového se ale nedá zapomenout,“ přiznává. „Ty, kteří už nemohli dál, zastřelili. Esesáci mrtvé neřešili.“

Vyznamenání je pro Petra Becka odplatou za Osvětim

Bruntálský rodák měl ale celou dobu naprosto jasno, chtěl přežít. „Lehl jsem si na zem k jednomu z mrtvých těl a předstíral, že už nežiju. Nevím, jak dlouho jsem tak ležel, aniž bych se pořádně nadechl. Vím jen, že pak už byla tma. Opatrně jsem tak vstal a vydal se neznámo kam. Doputoval jsem až na okraj Katovic,“ vylíčil. Tady se jej ujala Rudá armáda a on se postupně vzpamatovával z útrap prožitých v Osvětimi.

V říjnu pak Petr Beck obdržel státní vyznamenání jako vůbec první obyvatel Bruntálu. Prezident Miloš Zeman mu u příležitosti Dne vzniku Československa propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za svobodu naší země, za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

„Něco takového se mi ani nezdálo v tom mém dlouhém životě. Člověk je po koncentráku volný a má se dobře. Něco takového jsem si už vůbec nepřipouštěl. Nahradit maminku a bratra nemůže nic, ale teprve teď nastala chvíle, kdy přišla odplata za Osvětim. Jsem šťastný,“ popsal své pocity dojatý Petr Beck.

Dnes devadesátiletý pamětník po válce doma nikdy moc nemluvil o tom, čím vším si musel v Osvětimi projít. „Mně ani otci se o tom nemluvilo dobře, když tam zahynula maminka a bratr,“ vysvětluje.

Jednou o svých zkušenostech vyprávěl i studentům z USA

S odstupem času se však situace změnila. Po sametové revoluci v roce 1989 už nebylo téma holokaustu takové tabu a bylo možné o něm začít otevřeně mluvit. Za Petrem Beckem jakožto přímým svědkem těchto hrozivých událostí proto přišli postupně zástupci bruntálských škol, aby v nich udělal besedy na toto téma.

„Zprvu se tomu hlavně manželka dost bránila. Bála se toho, aby se mezi žáky neobjevili nějací provokatéři. To bych potom mohl hodně špatně snášet,“ vzpomíná.

„Musím ale říct, že opak byl pravdou. Až mě zaskočilo, jak moc se studenti o toto téma zajímají. Někteří byli hodně zvídaví a ptali se mě na spoustu věcí. Člověka to i potěšilo, když viděl, že jim není historie lhostejná.“

Jednou o hrůzách v Osvětimi vykládal Petr Beck také čtyřem studentům z USA. „Tenkrát mě oslovila Židovská obec v Olomouci, že tito studenti chtějí, aby jim o holokaustu povykládal někdo, kdo jej přímo zažil,“ popisuje.

„Sice neumím vůbec anglicky, ale to nevadilo, protože tlumočníka mezi námi dělal ředitel Židovské obce v Olomouci, který se naprosto perfektně domluví. Díky němu v tom nebyl žádný problém,“ dodává na závěr vyprávění.

Autor: