Řehole, která vymírá. Manželé drží ve své garáži odkaz perleťářství

  16:12
Z přírodních materiálů lidé vyráběli šperky už v pravěku. Zpracování rohoviny a perleti z lastur či ulit se dnes ale věnuje jen málokdo – hlavně kvůli náročnosti a obtížnému shánění surovin.

Milan Strmiska, který se svou ženou Evou vyrábí ozdoby z rohoviny a perleti z lastur či ulit. V Česku jsou poslední, kdo udržují toto prastaré řemeslo. | foto: Ing. Eva Strmisková a Milan Strmiska - výroba bižuterie

Manželé Milan a Eva Strmiskovi však v garáži svého domu v Mešovicích na Znojemsku bojují za to, aby lesk tradičního řemesla nevybledl. Jako jediní na jižní Moravě a nejspíš i v celé České republice. Díky své činnosti získali titul Nositel tradice lidového řemesla, který jim před sedmi lety udělil ministr kultury.

Jejich podnikání vychází z původního hřebenářství. „Rohovinu jen zpracováváme v modernější podobě poplatnější dnešní době. Takže vyrábíme spíš geometrické tvary, které dají vyniknout kráse materiálu. Když je jednobarevný, uděláme naopak složitější formu nebo ho probrousíme,“ popisuje Strmiska.

Jejich výrobky ženy nepreferují v lesklé podobě. „Říkají, že když jsou jednobarevné, vypadají v lesku jako plast. Takže nejoblíbenější je neleštěná, matová ozdoba, kterou jen napouštíme olejíčkem kvůli ochraně povrchu,“ vysvětluje.

Výrobek z rohoviny, na rozdíl od perleti, navíc lesk časem ztrácí. I na to ale mají Strmiskovi speciální pastu.

Rohům z jatek už je konec

A jak vlastně taková výroba vypadá? Vyschlý roh se musí rozřezat ruční pilkou na polotovary, které se dál zpracovávají. Z jednoho rohu vznikne hned několik ozdob.

Tradice lidového řemesla

  • Milan Strmiska je držitelem titulu Nositel tradice lidového řemesla.
  • Ocenění každoročně uděluje ministr kultury. Řemeslníci musí prokázat komplexní znalosti oboru a vynikající kvalitu výrobků. Současně je podstatná i popularizace řemesla a ochota učit jej ostatní.
  • Další držitelé titulu v Jihomoravském kraji: Miroslav Urban (tradiční tkalcovství, Malá Vrbka), Růžena Kozumplíková (pletení z orobince, Blatnice pod sv. Antonínkem), Karel Hanák (výroba habánské fajánse, Kyjov), František Pavlica (výroba slaměných došků, Hroznová Lhota), Hana Buchtelová (tkaní na stavu, Malá Vrbka), Ludmila Kocišová (figurky z kukuřičného šustí, Vnorovy), František Joch a Jaroslava a Jiří Danzingerovi (tradiční modrotisk, Strážnice a Olešnice), Ivo Nimrichter (černá hrnčina, Bukovany).

„Spona může být z jediného klenutého místa, které na něm je. Ze zbytku uděláme přívěsky, náušnice, brože či náramky. Nebo jde rovnou vyrobit repliku středověkého poháru,“ jmenuje Strmiska. Teprve pak je na řadě hrubé broušení, tvarování, pak hladké broušení a leštění sklářskou pemzou. U perleti je zpracování podobné, jen se nerovnosti leští chemicky.

Největší práce je prý paradoxně se sháněním materiálu. „Už přes rok nejsem schopen si opatřit větší množství rohů. Dřív jsem je nakupoval na jatkách, ale dnes jsou kvůli pravidlům Evropské unie zařazené do nebezpečného odpadu, který se musí likvidovat,“ líčí Strmiska.

„A tak rohovinu sháním draze od soukromníků. Za deset rohů dám třeba 300 korun, za to jsem měl dříve dva pytle,“ vypočítává řemeslník. I kvůli tomu se prý zase přikloní k perleti, ačkoliv tento obchod podle něj téměř zničil levný dovoz říční barevné perleti z Asie. Strmiskovi tak zatím čerpají ze zásob, které skoupili v minulosti.

Učili se cestou pokus omyl

Ačkoliv dnes staré řemeslo zachraňují, vyučení v něm nejsou. Jak manželé říkají, k firmě vlastně přišli náhodou. Díky švagrové, která si jako znalá knoflíkářského průmyslu otevřela malou dílnu. Zakrátko ale živnost zrušila.

„Shodou okolností jsme přišli o místo, tak jsme si řekli: ‚Hloupí nejsme, šikovní ano, pracovali jsme vždy dobře a poctivě.‘ Tak jsme stroje převezli do Třebíče, kde jsme do roku 2006 žili, a postupně jsme se řemeslu učili. Myslím, že za těch 24 let jsme se i něco naučili,“ usmívá se Strmiska a jeho žena přikyvuje.

Oba přitom studovali vysokou školu zemědělskou. Všechny postupy se tak učili cestou pokus omyl. „Švagrová nám to sice ukázala, ale pak pověsila plášť a dvacet let jsem ji v dílně neviděl,“ podotýká Strmiska.

Zatímco v minulosti měli hrubý obrat až 400 tisíc korun ročně, dnes jsou na polovině. A sil ubývá.

„Dřív jezdili obchodníci k nám a my zase k nim, ale postupně odpadávali, museli jsme se proto zaměřit na řemeslné, lidové a středověké trhy. Někteří zákazníci jsou naši skalní příznivci a rádi se vrací, ale zároveň už od nás přece jen nějaký ten výrobek mají. Musíme se holt snažit,“ povzdechne si.

S námi řemeslo nejspíš skončí, tuší manželé

A občas přijde i netypický požadavek. „Teď třeba na zhotovení jílce z perleti na kord. Je to výzva. I když jde často v podstatě o restaurátorskou činnost, děláme ji naprosto pod cenou. Opravovali jsme třeba starožitné hodiny nebo doplňovali dílky z perleti do rámu od zrcadla,“ jmenuje některé ze zakázek.

A ještě jedna věc Strmiskovy trápí – nemají následovníka. „Tohle řemeslo má velice špatnou budoucnost, obávám se, že s námi nejspíš skončí. Není jednoduché, je to řehole, k níž musíte mít lásku a nebrat ji jen jako obživu a výdělek, musí vás to bavit,“ popisuje Strmiska.

„Já když k tomu sednu, tak mě z dílny nikdo nemůže dostat, manželka mě volá třikrát k obědu. Vidíte, že vám pod rukama něco vzniká. Třeba u rohoviny tvarově víte, jak bude ozdoba vypadat, ale barva se mění do poslední chvíle,“ líčí zaujatě.