Letos se stal průvodcem dokumentu Dej ševče gól, který mapuje 100 let fotbalu ve Zlíně.

„Ví se o mně, že jsem Zlíňák a k místnímu sportu mám kladný vztah. S Bolkem Polívkou jsme dokonce byli čestnými členy hokejového klubu v době, kdy byl manažerem Bohumil Kožela. A možná pomohla i moje role ve hře Brankář, kterou jsem hrál dvěstěkrát,“ říká Zedníček.

Fandíte Zlínu dodnes?
To víte, že jo. Když tady všichni v divadle řeší, jak hrála Sparta nebo Slavia, tak jim do toho vstoupím s otázkou: A jak hrál Zlín, prosím vás?

Váš tatínek, který má už 97 let, je přitom slávista.
Ano, velký. Ale mě nezlomil. (směje se) Tatínek je pořád vitální a rád se dívá na fotbal v televizi, ale nelíbí se mu, jak je to dneska tvrdý sport plný faulů. Ve Zlíně už nežije, bydlí v Brně, stejně jako moje sestra.

OBRAZEM: Čmaňa a „ministr všeho“ byl šašoun od dětství Přejít do fotogalerie.

A vy se ještě do Zlína dostanete?
Měl jsem tady řadu vystoupení, třeba v Kongresovém centru, které mimochodem stojí na místě, kde byla dříve 1. základní škola, kam jsem chodil. Občas míváme i srazy z kožařské průmyslovky, na kterou jsem ve Zlíně chodil.

Prý jste měl ve třídě samé spolužačky.
Byli jsme dva kluci, jinak samé holky. To víte, že jsme si nestěžovali. (směje se) Jako kluk jsem hrál na klarinet, takže jsem dělal zkoušky na konzervatoř v Kroměříži a taky na Vojenskou konzervatoř v Roudnici nad Labem, kde ale měli podmínku, že bych po vystudování musel deset let zůstat u vojáků. To jsem odmítl a šel na kožárnu. A to byla moje životní klika. Kdybych šel na chemickou průmyslovku, tak tady u divadla dneska možná nejsem...

Na střední škole jste tehdy potkal profesora Jančaříka, který vás nasměroval na uměleckou dráhu.
Byl to skvělý učitel a pilot. Bohužel jsem s ním ale nikdy neletěl. Když už jsem pak byl v Divadle Na zábradlí, tak mi jednou zavolal a povídá: prosím vás, mám tady třídu třiceti studentů a potřebovali bychom k vám do divadla, aby vás viděli. Já na to: Kurňa, pane profesore, jak to udělat? To divadlo je malinké... Ale vždycky jsem je tam dostal a on se pak chlubil, že mě učil. A já se zase chlubil, že jsem měl tak skvělého učitele.

K divadlu jste měl blízko odmala, rodiče byli ochotníci, že?
Na Mokré, kde jsme bydleli, postavili dřevěnou boudu a chodili tam režiséři z Divadla pracujících. Když jsme vyrostli, vzali jsme si to s kamarády za své a udělali z toho svůj Wet Klub. Měli jsme i rozdělené funkce, já dělal kulturního referenta. Udělal jsem zkoušky na promítače, takže jsem tam pouštěl Bergmana, ale i Vinnetoua a podobné filmy. Prvního června jsem pořádali závody a různé estrády pro děti.

Komediantem jste byl už odmala?
Už ani nevím. Nějak se to ve mně klubalo. Šminky mi vždycky voněly, lákalo mě tohle prostředí. Sbíral jsem texty a písničky ze Semaforu, s kamarádem po školách prodával lístky do divadla a snil, že bych jednou třeba taky mohl být v televizi. Kdyby to nevyšlo, asi bych ve Svitu vyráběl boty.

Naštěstí jste se ale dostal do Brna na JAMU a tam potkal Bolka Polívku.
Bolek je stejně starý jako já, ale byl o dva ročníky výš, protože chodil na gympl a skončil školu dřív než já. Brzy jsme se dali dohromady, začal Provázek a už to jelo. Zažili jsme toho spolu nepočítaně.

Polívka vás po letech jmenoval do svojí valašské vlády, kde jste dělal „ministra pro všechno“. A památný zážitek jste díky tomu měl v roce 2002, kdy delegace z Valašského království vyrazila na EXPO do německého Hannoveru a pořadatelé vás přivítali se všemi poctami.
Všichni si mysleli, že opravdu přijel nějaký monarcha. (směje se) Byli jsme tam s Bolkem a Pecou (herec Jiří Pecha). Na letišti čekaly dva opancéřované mercedesy, cestou nás doprovázely policejní motorky a vezli nás kordonem na výstaviště. Šli jsme do českého a slovenského pavilonu, hrála tam cimbálovka a zpívalo se. Pak nás zase navečer naložili do „meďourů“ a odvezli na letiště, odkud jsme letěli do Brna. Mohli jsme tam sice přespat, ale Bolek jako král řekl: „Nic, musíme dom! Valaši spí doma a ne někde v cizině!“ Ti Němci si podle mě dodneška myslí, že opravdu existuje Valašské království.

Pořád mluvíte „po našem“, nebo už je z vás Pražák?
Pražská slovíčka do valašské řeči se mi moc nevloudí, spíš naopak. Když si s někým dlouho povídám, vždycky to tak dopadne. My Valaši držíme v Praze pohromadě, v kroji sice nechodíme, ale hodně lidí se k našemu regionu hlásí.

Jako herec jste se do rodného regionu vrátil i nedávno, kdy jste točil seriál Četníci z Luhačovic. Jaké to bylo?
Natáčení bylo strašně příjemné a bavilo mě. Seriál se odehrává za první republiky, kterou jsem sice nezažil, tak starý zase nejsem, ale kočáry, koně, vozíky a podobné věci mi připomínají kovárnu mého dědečka, kde jsem vyrůstal. Petr Bok mi napsal pěknou roli a seriál má vysokou sledovanost, vysílají ho už podruhé a lidem se líbí. A bude mít i pokračování, moc se na to těším.

Zmínil jste i fakt, že jezdíte hrávat do Zlína. Zamlouvá se vám, jak se město proměnilo?
Jsem na něj pyšný, je to jedno z nejhezčích měst, které jsem kdy viděl. Tomáš Baťa to krásně vymyslel a teď je třeba, aby jej páni radní dobře spravovali. Podle mě se to daří, areál továrny se proměnil, Jižní Svahy i centrum města vypadají pěkně a moc zajímavá byla stavba Kongresového centra. Dnes už do města patří, o tom není sporu. Zlín byl vždycky zelené město, a to se daří udržet.