Umělec Pavel Talich fotí technikou, kterou znal už Aristoteles

  9:28
Šedesátiletý fotograf a redaktor pořizuje působivé záběry pomocí camery obscury. Je propagátorem metody přímého záznamu, kdy umělecky pojatý negativ je samostatným ukončeným dílem.

Do Masných krámů přinesl cameru obscuru v malém provedení. Většina jeho záběrů se zrodila ve velkých kamerách stejné konstrukce. Snímky vystavuje v Česku i Evropě. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Hosté už přinesli na posezení do Masných krámů různé předměty, které souvisely s jejich tvořivostí – knihy, hudební nástroje, dřevořezy. Avšak Pavel Talich z Plané nad Lužnicí je všechny v jistém slova smyslu předčil. Na stůl položil jednoduchou dřevěnou bedýnku s dírkou v boční straně. Odklopil víko a uvnitř – vůbec nic.

Pak ukázal fotografie, které vznikly ve stejných, jen mnohem větších bednách. Těmi snímky okouzlil diváky výstav nejen v Česku, ale také na Slovensku, v Rakousku, Německu, Holandsku, ve Francii a Velké Británii. Zobrazují převážně přírodu, ale úplně jinak než standardní fotografie. Jako kdyby si člověk ve své mysli vyfotil vzpomínku na místa, kde se toulal v dětství. Zobrazí se jen to, co pro nás tehdy bylo pocitově nejdůležitější, a vše ostatní se rozplývá ve snovém hávu.

Pavel Talich (60 let)

Narodil se 4. dubna v Humpolci, od začátku 80. let žije v Plané nad Lužnicí. Vystudovaný zemědělský inženýr nejprve pracoval ve šlechtitelské stanici v České Bělé, poté v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském v Plané nad Lužnicí. Od 2. poloviny 90. let pracuje jako redaktor a fotograf časopisů se zemědělskou tematikou, absolvoval dva kurzy fotografie. Pomocí camery obscury pořizuje snímky od roku 2003. Je členem Syndikátu fotografů České republiky (od r. 2003), Asociace jihočeských výtvarníků (od 2009), Nového sdružení pražských umělců (2010–2016) a uměleckého sdružení FF16 (od 2017).

Pavel Talich prozrazuje. „Mottem pro moji tvůrčí práci se stala slova filozofa Henryho Davida Thoreaua: Různé věci jsou našim zrakům skryté ani ne tak proto, že se nacházejí mimo náš zorný úhel, jako z toho důvodu, že nepřimějeme své myšlenky a oči, aby se na ně zaměřily.“

Ta bedýnka v rukách člověka s citlivým přístupem takové kouzlo dokáže. Seznamte se – camera obscura. Česky doslova temná komora. Jenže dokonale temná není. Maličkou dírkou do ní vniká proužek světla, který na protilehlé straně promítá záběr z venkovního okolí. Obraz je však vzhůru nohama a stranově převrácený. Usměrněné světlo díky svému přímočarému šíření umí ve tmě malovat jedině takhle.

„Už asi nezjistíme, kdo jako první odhalil tento jev,“ zmiňuje Pavel Talich. „V pátém století před Kristem ho popsal čínský filozof Mo Ti, v Evropě ho zmiňuje Aristoteles. Cameru obscuru používali astronomové, v renesanci se stala pomůckou malířů. V podobě skříně ji přinesli do venkovního prostředí, otočili ji tak, aby otvorem vnikal patřičný záběr, pak se ve skříni zavřeli, připevnili na promítací stěnu papír a obraz obkreslili. Neznámého zlepšovatele také napadlo vložit do otvoru čočku, a tím se záběr zjasnil.“

První fotoaparáty byly vlastně camery obscury s čočkou a vloženým fotografickým materiálem. Další technický vývoj odsoudil cameru obscuru k zapomnění. Na přelomu 19. a 20. století nastal přechodný návrat. Pak se jí až v 70. letech 20. století chopilo několik nadšenců v Itálii, díky nimž se o ni začali zajímat i fotografové z jiných zemí.

Přímý záznam camerou obscurou na formát 50 x 60 cm. Pavel Talich zachytil stromy v parku Strkov v Plané nad Lužnicí.

Přímý záznam camerou obscurou na formát 50 x 60 cm. Pavel Talich zachytil stromy v parku Strkov v Plané nad Lužnicí.

V 70. letech by Pavla Talicha nenapadlo, že si jednou díky cameře obscuře získá pozornost výtvarníků a bude svá díla prezentovat na výstavách. Rodák z Humpolce tehdy studoval to, co ho odmalička bavilo nejvíc – přírodu. Absolvoval střední zemědělskou školu, pak vysokou a stal se zemědělským inženýrem. Fotoaparát mu sloužil pouze jako prostředek k dokumentování práce rostlinolékaře v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském v Plané nad Lužnicí. Paradoxně v souvislosti s tím se seznámil s existencí camery obscury.

„Moji kolegové Stanislav Tomáš a Stanislav Klváček se o ni zajímali a na počátku 90. let uspořádali výstavu takto pořízených snímků v táborském antikvariátu a galerii Bastion. Bral jsem to jen jako zajímavost. Snažil jsem se pořizovat technicky co nejdokonalejší makrofotografii, nutnou pro moji práci.“

Digitální snímky nemají duši

Od roku 1996 začal pracovat jako redaktor a fotograf pro časopisy se zemědělskou tematikou. Aby si byl stoprocentně jistý svým fotografickým umem, vystudoval kurz tvůrčí fotografie u Miroslava Němečka a poté v Gray Card Studiu pod vedením Zdeňka Rerycha kurz se zaměřením na reklamní snímky. K tomu používal velkoformátovou kameru Linhof.

Ale v roce 2003 do oblasti fotografování naplno vtrhly digitální technologie, které ho nepotěšily. „Takové snímky jsou bez duše, protože jsou všechny bezchybně krásné. Skutečná krása spočívá v něčem jiném. Fotograf Jindřich Štreit říká, že krása se rodí v takové lidské práci, ve které mohou vznikat i chyby. Kvůli své profesi jsem se digitálních technologií zříci nemohl, ale zároveň jsem chtěl tvořit obrazy jinak.“

V té chvíli si vzpomněl na cameru obscuru s vloženým fotopapírem. Nejjednodušší zařízení, jakým lze fotografovat. „Nakreslil jsem si plánek malé dírkové komory a můj technicky zdatný švagr mi ji vyrobil. První snímek jsem pořídil na zahradě a povedl se. Zobrazil jen podstatné věci a měl zvláštní hloubku. Pak jsem si nechal vyrobit velkou kameru, abych do ní mohl vkládat největší fotopapíry, které se vyrábějí. Nechtěl jsem totiž snímky zvětšovat.“

Tímto způsobem v průběhu let vytvořil cyklus hradů a zámků a sérii snímků z parku na Strkově v Plané nad Lužnicí. Radost z dobrého výsledku je pro něj vždycky odměnou za předchozí čekání u bedny v podmínkách, jimž by se choulostivý člověk vyhnul. „Rád jsem pořizoval snímky za počasí, kterému říkám gotické – větrno, deštivo, mlhavo, sněhavo, kdy exponování trvá i hodinu. Výsledný obraz je měkký a laskavý,“ objasňuje Pavel Talich.

Když už to vypadalo, že z jednoduchosti nelze víc ubrat, přišel s nápadem, díky kterému zcela opustil oblast nejprostší fotografie, a přesunul se do sféry světelného malířství. Z negativu nevytváří pozitiv. Co bylo světlé, je černé a naopak. Jinými slovy, záměrně nedokončuje proces výroby fotografie. „Těmto záběrům říkám přímé záznamy. Vyžadují plné světlo a takové prostředí, jehož kresba ve výsledku zaujme diváka právě svou obrácenou světelností. To, co na předchozích snímcích připomínalo zobrazení vzpomínky, už v tomto případě působí jako záznam snu.“

Díla Pavla Talicha mají uměleckou hodnotu, a proto ho už před lety přijali do svých řad výtvarníci. Pravidelně se s nimi účastní mezinárodních výtvarných sympozií. Procesem přímých záznamů pořizuje další cykly obrazů.

„Používání camery obscury může být zdánlivě sázkou na náhodu. Ale té náhodě je třeba pomoci pečlivou přípravou. Proto vždycky předem rozmýšlím, kde bude nejvhodnější záběr, a čekám na správné světlo. Na rozdíl od digitálního foťáku tady je vždycky pouze jediný pokus. Jakmile se snímek podaří, je to stejné, jako kdybych objevil nový kousek světa,“ říká.

Autor: