Dnes žije v pečovatelském domě ve Vančurově ulici. Je pořád soběstačná – denně čte noviny a zajímá se o politiku. Nedávno oslavila 95. narozeniny a při té příležitosti jí také udělili pamětní medaili Českého svazu bojovníků za svobodu.

Na jaké období svého života vzpomínáte nejraději?
Na to válečné, to víte. Opravdu.

Kde jste se narodila?
Ve Velkém Bukovci, otec byl Čech, maminka Chorvatka, takže jsem dvojí krve. Pak jsme odjeli do Ludbregu, města v Chorvatsku, kde je starý hrad, co má tolik oken, co je v roce dnů. Tam jsem se vyučila fotografkou. Tři roky jsem pracovala u babičky zadarmo, ale pak jsem jí řekla, že už jsem dospělá a potřebovala bych se oblíknout a trošku vypadat, a ona, že to chce raději cizího. Říkám: „Ten tě okrade! A já jdu pryč!“ A tak jsem se šla rozloučit s děvčatama, ty mi daly plechovku plnou másla zamraženou v sádle a já jsem ji tahala v pytli do Československa. Dala jsem to pak jednomu otci v Ústí nad Orlicí. Byl rád, tenkrát ničeho nebylo. To byl život, děvče, to vám nepřeju.

Jakým způsobem jste se vlastně do partyzánského odboje zapojila?
Díky dvěma Čechům. Ti mi o něm řekli. A museli se za mě zaručit.

To už jste měla rodinu?
Byla jsem svobodná. Já jsem se ale vůbec nevdala, pořídila jsem si jen syna Václava, je moc hodný. To takhle jdete, potká vás fešák... Ale byla jsem ráda. Byla jsem hodně nemocná a doktoři mi říkali, že nebudu zdravá, pokud nebudu mít rodinu. Teď už mám i vnuka. Mám pro co žít. Je to velká radost, ale i starost, aby se jim něco nestalo, každý jezdí jak blázen…

Co byl váš úkol v odboji?
Šla jsem tam hlavně pomáhat druhým. Třeba jsem šla po lese, potkali mě dva vojáci a viděli tu moji partyzánskou čepici, dali jsme se do řeči a já jsem je odvezla, kam potřebovali. Aby se poznalo, že to jsou jejich lidi, dával se na zem vyfouklý horkovzdušný balon a vědělo se, že tam přistane letadlo a vezme ty lidi s sebou. Já ráda dobrodružství!

Jak velká byla vaše partyzánská skupina?
Bylo nás dost. Pamatuju, jak mě odvezli přes močály, kde bylo hodně žab. Chytal je můj bratr s jedním profesorem a já je opékala a dávala ty žabí stehýnka děckám, malým Židům, kteří byli strašně hladoví. Dneska je to delikatesa, že? Já jsem to tenkrát ale nejedla, není tam ani moc masa. Ale ty děcka volaly: Aničko, máš ještě?

Pomáhali vám v odboji místní? Přece o vás museli vědět minimálně lesníci, houbaři…
Pohybovala jsem se u města, kde bydleli dva bratři, co měli prodejnu, kde prodávali nůžky a takové věci. A ti mi říkali, že když jsem Češka po tátovi, tak abych pomáhala. Mně se nemusí říkat nic dvakrát.

Bála jste se někdy?
Strach je vždycky, to víte. Jednou volala sestra: „Utíkej, jdou Němci!“ Máma mi ušila batoh, dala mi kousek špeku a chleba a utíkali jsme přes most, který Angličani vyhodili do vzduchu. Když lidi viděli, že je zle, tak skákali do té dravé řeky, co je mezi Maďarskem a Chorvatskem.

Taky asi hrozilo vyzrazení.
Vyzrazení hrozilo vždycky. Chodívala jsem přes kukuřici, naštěstí když si člověk dával pozor, tak se v ní schoval. U kostelů vždycky bývaly německé hlídky. Chodívali jsme kolik kilometrů, ale lidé nám pomáhali.

Přitom tak celým jejich rodinám hrozila smrt.
No, to jo! Ale třeba si pamatuju na ženskou, co měla před barákem lavičku a na ní několik chlebů, ale nedala mi ani kousek. Pak tam ale přišel jeden, ten se na ni rozzlobil a ona mi dát musela. Dneska už takový chleba nemůžu (povzdechne si), jedině toustový.

Znáte se s jinými pamětníky odboje, přednášeli jste třeba na školách?
To po mně nikdo nechtěl. Ale třeba když bylo výročí parašutisty Kubiše, tak jsem šla do kostela a farář, že se společně pomodlíme, ale já to umím jen trochu v chorvatštině. Nejsem pobožná. Teda v něco věřím, ale nejsem fanatik jako někteří, co chodí do kostela a pomlouvají jeden druhého, to se mi nelíbí.

Zajímáte se dnes o politiku?
To člověk musí. Líbí se mi, že má Znojmo tak mladýho starostu.

Poučili jsme se z válečných let?
Ne. Každý je moc chytrý, že nám se to nemůže stát, my jsme Češi. To není dobrý.

Co máte ráda, co vás potěší?
Dobrý lidi. Když jdu a někdo mě pozdraví a zeptá se, jak jsem se vyspala, nebo babky se ptají co ruka. A kytky – to je moje. Ráda chodím na trh. Když něco potřebuju, jedu taxíkem. Jinak nakupuju tady u nás, třeba noviny.

Vy jste se celý život živila fotografováním?
Fotila jsem portréty na doklady. Fotografové bývali třeba tam, co je dnes keramika Sláma. Krajinky jsem si fotila pro sebe. Tamhle mi ještě leží fotoaparát. Ale zakopla jsem a zlomila si ruku a už mi to nejde – chce to cit. A víte co? Nejraději bych si zazpívala „Mám malý stan“, tu znáte ne? Ráda si zazpívám.

Vy si umíte pustit cédéčko?
Pouštím si lidovky. Když jsem jela do Chorvatska, vzala jsem jim tam Karla Gotta, ale oni ho tam nemají rádi, ještě jsem dostala, že jsem nedonesla českou dechovku.

Sníte o tom, že byste ještě chtěla Chorvatsko vidět?
Ne že bych nechtěla, ale už mám léta, jedině, kdyby mě tam odvezli helikoptérou.