Po Václavu Havlovi zeje díra, taková obrovská prázdnota

Litomyšl /ROZHOVOR/ – Smetanova výtvarná Litomyšl letos vzdává hold zesnulému prezidentovi Václavu Havlovi. V zámeckém pivovaru je vystavené dvoumetrové srdce z vosku svíček.

K plastice patří také expozice fotografií OLDŘICHA ŠKÁCHY, který fotografoval Václava Havla čtyřicet let.

Můžete zavzpomínat na ten okamžik, kdy jste začal Václava Havla fotit?

Já jsem Václava Havla viděl poprvé na sjezdu spisovatelů v roce 1967, kde vystoupil s velice tvrdou kritikou tehdejšího režimu. Podobně jako Vaculík, Klíma, Kliment nebo Kundera. Potom jsem se k němu dostal v roce 1969 u Jiráčků, kde jsem jim fotil v sedmdesátém roce svatbu. Václav Havel šel tehdy společně s Pavlem Landovským za svědky. A pak, jak jsme se dostávali do klatby, mně přestali vydávat fotky, pánům spisovatelům přestali publikovat věci, se vytvořila skupina Klíma, Kliment, Vaculík, Kohout a Havel. A kolem nich se začala objevovat plejáda lidí, ze kterých se posléze stali disidenti, pronásledovaní režimem. Takže věci, pokud vůbec, tak vydávali venku.  Třeba u Pavla Tigrida nebo u Jirky Pelikána, bývalého ředitele televize. Hrály se hry Václava Havla, Pavla Kohouta, Ivan Klíma publikoval. Tak jsem se dostal k nim a pak jsem průběžně Václava Havla fotil. Přišel rok devadesát a on se stal prezidentem. Šel na Hrad, ale tam nastoupil  oficiální fotograf a já jsem si vybíral akce, co mě zajímaly, ty jsem fotil. V roce 2003 skončil Václav jako prezident a já jsem mu oznámil: Budu tě fotit dál. A on souhlasil. V práci mi nebránil. Naopak byl velmi vstřícný, což je na fotografiích hodně vidět. A žádnou srandu nezkazil, až do poslední chvíle byl  skvělej člověk.

Chtěl jste se někdy stát oficiálním fotografem pana prezidenta na Pražském hradě?

My jsme byli vždycky jako oficiální fotografové do roku 1996 ve chvíli, kdy někam vyjížděl. Fotografů nás bylo více. Vždycky  se zeptali, kdo chce někam s Václavem Havlem jet, třeba do Japonska, do Austrálie… Byli jsme na volné noze a tak jsme si řekli, kdo kam pojede. Platil nám tisíc korun na den a materiál. Takže takhle se kolem něho točila parta lidí a v tu  chvíli nám dali cedulku oficiální fotograf, ale já jsem k němu měl asi nejblíže, protože jsem ho znal tak dlouho. Stejně dlouho ho znal Bohdan Holomíček, který má skvělé fotky, které tady v Litomyšli bohužel nevisí. Ale byl bych rád, kdyby se jednou někde objevily na nějaké výstavě.

Jak jste vybírali fotografie na výstavu pro Smetanovu výtvarnou Litomyšl?

To je práce pana doktora Chalupy, který si s tím dal velkou práci. Já jsem pronajal takový velký sál v červeném kříži, kam jsem vytahal asi dva tisíce fotek a řekl: Tak teď se snažte. A on opravdu pečlivě od rána do noci makal, vybíral, dával dohromady. A bylo úžasné ho pozorovat. Vybral malé i velké fotky, byla toho spousta. A teď, když jsem přišel sem a viděl jsem, jak tu výstavu udělali, tak tady smekám, protože takhle dobrou výstavu, a že jsem jich měl asi patnáct po světě, jsem vážně ještě neměl.

Které fotografie na výstavě jsou a jaké tady chybí? Mluvilo se o tom, že některé oficiální snímky byly upozaděny.

Ty jsme sem vůbec nedávali. Vyhodili jsme je. Když si vezmete tiskovou kancelář, tak ty fotky, rukotřasy, se všemi státníky, to prostě je na prdlajs. Ty jsme hned vyhodili. A já jsem tam chtěl mít… Pikantní je, že třeba když přijížděli velvyslanci, tak nejprve jeli k Václavovi a teprve pak šli na nástupku na Hrad ke Klausovi. A nikdo  z těch významných diplomatů, kteří sem jezdili, a osobností vůbec, to neudělal jinak. Vždycky se nejdříve stavovali ve Voršilské u Václava Havla. Třeba Obama byl s Klausem pět minut, zatímco s Václavem Havlem spolu byli půl druhé hodiny. I v tom je vidět ten veliký rozdíl.

Existuje fotka Václava Havla, kterou máte obzvláště rád?

Taková asi nejvýznamnější  obsahem, ale i fotograficky podařená, je fotka, kde Václav Havel čte dopis, který napsal, je to otevřený dopis Gustavu Husákovi v roce 1975 poté, co v Helsinkách podepsal náš Husák tzv. třetí koš. Lidská práva byla tématem Václava Havla celý život. Na to dbal. Podívejte se na tu barmskou disidentku, kterou už v roce 1991 Václav Havel navrhl na nositelku Nobelovy ceny míru. On soucítil se všemi lidmi, kteří byli utiskovaní.

Jakých bylo čtyřicet let po boku Václava Havla?

Čas od času nastala situace, kdy byl Václav unavenej, pak jsem musel mít takt, to byla chvíle, kdy se prostě nefotí. Ale jinak mě nikdy neomezoval. Mám i fotky, které jsou na hraně, které nepoužívám vůbec. Nestyděl se, nebál se a věřil mi, že nikdy ty fotky nezneužiji. Jenom taková pikanterie. Když Václav Havel zemřel, to byla neděle, zavolali mi z Hrádečku, že Václav je mrtev, a hned nato telefonoval Blesk s tím, že by chtěli nějaké fotky. Tak jsem jim řekl, že s nimi nechci mít nic společného. Ale přesto za mnou přijeli. Slíbili, že to bude decentní, vzali si fotky. Za týden přijeli znovu a říkali, že  díky tomu, že otiskli dvoustránku pana prezidenta Havla, tak ztratili čtyřicet tisíc čtenářů. To svědčí o úrovni jejich čtenářů.

Bude to už půl roku, co Václav Havel zemřel. Jak na něho vzpomínáte?

Zprvu jsem neměl čas, abych zesmutněl. Neustále jsem fotil pohřeb, s Dášou a tak… Teď, jak dělám ty výstavy, chystám i expozici do New Yorku, Washingtonu nebo Ženevy,  tak teprve teď mi dochází, jak mi ten Václav chybí. Stále tam mám fotky, probírám se jimi a vzpomínám na momenty, kdy jsem s Václavem byl. Takže až teď mi dochází ta prázdnota, která najednou  je. Je tam, zeje tam díra. Obrovská…

Autor: Iveta Nádvorníková - Svitavský deník