Památník Tomáše Bati je vrcholem Gahurovy tvorby, říká autor přestavby

  9:18
Když vejde do prázdného interiéru Památníku Tomáše Bati ve Zlíně, zažívá silný pocit. Architekt Petr Všetečka až teď vidí, jak jeho návrh obnovy vypadá ve skutečnosti. Byť ještě schází hlavní magnet interiéru, kterým bude kopie letadla, v němž se Baťa zabil. Budova je téměř totožná jako v roce 1933, kdy vznikla podle návrhu architekta F. L. Gahury.

„Výsledek předčil mé očekávání. Je to téměř kostel. Málokterý dům má tak vyladěné poměry všech věcí jako tento,“ říká Všetečka v rozhovoru pro MF DNES u příležitosti nedělního otevření budovy veřejnosti.

Není kostel příliš silné slovo, přece jde „jen“ o památník výjimečného člověka?
František Lydie Gahura měl ke křesťanství blízko, vytvořil několik kostelů a také oba hlavní kříže na Lesním hřbitově ve Zlíně včetně sochařského ztvárnění Krista. Řekl bych, že nebyl člověkem bez víry. To o Tomáši Baťovi platí taky. Ale samozřejmě jsme nevytvářeli kostel, nýbrž památník.

Fotogalerie

Co jím chtěl autor vyjádřit?
Gahura do něho vložil absolutní rozměr architektury. Kdyby tady viselo letadlo, tak můžeme mluvit o tom, že je to levitující kříž, kolem kterého je celá kompozice vystavěná. Těžiště prostoru je v kabině, kde Baťa naposledy vydechl. Gahura památník chápal jinak než běžný dům. Použil zlínský konstrukční systém k vyjádření vyšších myšlenek. My si můžeme domýšlet, kam až v sakrální úvaze dospěl. Je to vrchol jeho tvorby.

Jak byste krásu a hodnotu památníku vysvětlil?
Všimněte si například, že budova má tři lodě, a symbolická trojka a její násobky určují veškeré její další členění. Půdorysně je rozčleněná na moduly, v jednom směru jich má šest, ve druhém tři. S prosklenou fasádou je to podobně. V každém modulu je šest skleněných polí, členěných na výšku do devíti částí. Navíc jsou poměry stavby komponovány ve „zlatém řezu“, tedy vztahu určujícím už od starověku ideální proporce.

Toto je, řekněme, matematický pohled, jaký by byl estetický?
Gahura řekl, že památník vyjadřuje Baťovu povahu, tedy velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus, prostotu, poctivost a pravdivost. Například vertikální členění s vysunutými sloupy symbolizuje optimismus a vzlet. Prostor je jasný na první pohled. Pravdivost je ve vyjádření materiálů, protože železo vypadá jako železo, beton jako beton. To, že autor vyjádřil povahu člověka přímo architektonickými prostředky, je i ve světovém měřítku jedinečné.

Nedělní prohlídky

Obnovený Památník Tomáše Bati ve Zlíně bude poprvé otevřený pro veřejnost tuto neděli od 11 do 17 hodin. Připravené jsou komentované prohlídky, potrvají 30 minut. Zatím není dokončeno zázemí, proto se pak památník dočasně uzavře. Znovu přístupný má být před koncem tohoto roku.

Takže návštěvník se tady může něco dozvědět o Baťovi?
Měl by na sebe nechat prostor především působit. Pro někoho to může být jenom studená prosklená hala, pro jiného velká událost. Rozdílné reakce jsou například i na vilu Tugendhat v Brně. Do této řady architektonických manifestů patří také zlínský památník.

Co byste řekl člověku, který by si stěžoval na to, že se v památníku netopí?
Jestli chce jít do tepla, může navštívit kavárnu, ale pokud chce vidět zajímavou architekturu, tak musí někdy překonat obtíže. Do hradů a zámků se většinou v zimě nedostanete. A když ano, taky tam nemáte komfort. Je to součást zážitku.

Proč by se ale nemohla budova vytápět?
Když bychom třeba obětovali podlahu v přízemí, udělali podlahové topení a začali topit, tak by se příliš mlžila skleněná fasáda. Především by ale nebylo baťovské vytápět skleník opláštěný jednoduchým sklem. Baťa by dnes netopil „pánu bohu do oken“. Museli bychom proto zesílit skla a celou fasádu, což by dojem ze stavby zkazilo. V chrámu svatého Víta také není vytápění, jsou tam jen vyhřívané lavice, které můžou být při různých akcích i tady.

Sloupy jsou bílé, podlaha červená, zábradlí modré

Práce na přestavbě Domu umění na Památník Tomáše Bati ve Zlíně trvaly zhruba rok a půl. Z původního interiéru, kde byl koncertní sál pro filharmonii se zázemím a krajská galerie, dnes nezůstalo téměř nic. Pouze balkon ve druhém podlaží a prázdné třetí podlaží.

„Jsem spokojený. Památník je v podobě, v jaké byl ve 30. letech minulého století postavený. Věřím, že to bude velké lákadlo pro turisty i odbornou veřejnost. Už nyní se o něj zajímají architekti, a to i ze zahraničí. Je to unikát, budova-socha,“ prohlásil končící primátor Miroslav Adámek.

Podstatou proměny byl návrat budovy, která vznikla v roce 1933 podle návrhu Františka Lydie Gahury, do jejího tehdejšího stavu. Některé části jsou úplně původní, jiné vytvořeny ve věrných kopiích.

Strop uvnitř podepírají bílé sloupy. Záměr byl, aby na jejich povrchu byla původní omítka, to se ale nepodařilo, protože byla ve špatném stavu. Sloupy mají nový nátěr. Podlaha je červená jako před osmdesáti lety, autentická ale není.

„Pod novou podlahou je původní, která je zakonzervovaná. Pod schodištěm jsme nechali místo, kde je vidět,“ řekl Jiří Stacke, předseda představenstva firmy Zlínstav, jež přestavbu dělala.

Ve 2. a 3. podlaží jsou restaurované původní podlahy z červeného betonu. Zábradlí schodiště je modré, takže interiér má barvy trikolory. Trefit původní odstíny ovšem nebylo jednoduché.

„Trikoloru doplňuje neutrální šedá konstrukce opláštění. Ale je tady přítomná ještě jedna barva: zeleň okolní přírody, kterou přes katedrální sklo vnímáte velmi intenzivně,“ upozornil autor přestavby, architekt Petr Všetečka.

Nejnáročnější na přestavbě za 50 milionů korun bylo právě zrepasovat fasádu. Konstrukce, jež drží skla, totiž nebyla všude v dobrém stavu a bylo třeba ji místy nahradit novou. „Musely se dělat kopie původních profilů. Dodrželi jsme i původní rozměry šroubů, které upevňují skla,“ upřesnil Stacke.

Dominantou interiéru bude letadlo Junkers, v němž v létě 1932 Baťa zemřel. Jeho kopie se ještě vyrábí, dodaná by měla být do konce dubna 2019. Do té doby má být také jasno, jaké expozice budou součástí památníku. Už teď ale budou k vidění hodinky, které měl Baťa při neštěstí na ruce, nebo část vrtule havarovaného letadla.

Strop budovy je čistě bílý. Nejsou na něm ani svítidla, aby nerušila čistotu prostoru. Osvětlení zajistí asi 50 stojacích lamp, jde o repliky těch původních. Rozdíl je jen v tom, že na některých jsou bezpečnostní kamery.

Jak se vám podařilo dostat budovu prakticky do původního stavu?
Původní je celá nosná konstrukce budovy a většina omítek, ty byly očištěny od pozdějších vrstev, restaurovány a doplněny o sjednocující povrchovou vrstvu. Schodiště, které zaniklo při přestavbě v 50. letech, je nové podle Gahurova projektu a nalezených fragmentů. Původní je i ocelová konstrukce opláštění, která byla na dvou kratších fasádách doplněna o chybějící profily a ventilační křídla. Zasklení je replikou původního katedrálního skla. Alespoň ve fragmentech se nám dochovaly všechny detaily stavby. Jedinou viditelnou změnou je doplnění bezbariérového vstupu z jižní strany, který je ale udělaný totožně s obnoveným hlavním vstupem ze strany severní.

Co na tom bylo nejobtížnější?
Překvapivě náročná byla redukce všeho, co už si v dnešních domech ani neuvědomujeme. Památník měl původně jediný elektrorozvaděč na jednom ze sloupů u vstupu, kde také stál jednoduchý recepční stolek. Nic jiného pro provoz nepotřeboval. Dnes je to z mnoha důvodů jinak. Pro úklid a elektrorozvodnu jsme doplnili podzemní technologickou přístavbu na jižní straně, pro zázemí návštěvníků budou prostory v sousední budově. Cesta k jednoduchosti vlastní stavby byla složitá. Například aby mohly stropy fungovat jako zdroj odraženého světla, nesmí na nich nic být, ani obvyklá požární čidla či kamery. Kamery jsou umístěné na stojacích lampách, požární čidlo bude jediné uvnitř letadla.

Je zvláštní, že cesta k jednoduchosti je složitá. A vzbudí výsledek zájem?
Způsob obnovy památníku by měl zůstat neviditelný, samozřejmý. To, že k tomu potřebujeme výjimečné postupy, je určitým paradoxem, který k památkám patří. I když si „svět“ obnoveného památníku jistě všimne, považuji ho za důležitý zejména pro Zlín. Každé dítě by tady mohlo časem vědět, že na kopci nad městem je svítící vitrína s letadlem, ve kterém se zabil Baťa. Zvědavost mu pak otevře celý příběh.

Autor: