Nahá těla stoupala mezi zasněženými smrčky. Otužilci vyrazili na Ještěd

  17:48
Bez bundy, dokonce i bez mikiny nebo trička. Jenom v botách, kraťasech a kulichu vyrazila v sobotu šestice otužilců na vrcholek Ještědu. Během tříapůlkilometrové trasy se brodili sněhem, odolávali vločkám a zahřívali se čajem.

Výprava vykročila po modré značce v sobotu o desáté. Teploměr ukazoval minus čtyři stupně Celsia a čerstvý sníh dopadal na šest polonahých těl, která patřila trénovaným mužům z Liberce. Jedním z nich byl Václav Štencl, který se otužování věnuje od loňského listopadu. 

„Vypadá to tak, že si po ránu dávám ledové sprchy, ideálně po cvičení. Celou minulou zimu jsme pak zhruba dvakrát týdně chodili skákat do přehrady. Také chodím běhat svlečený do půl těla po Jizerkách,“ přiblížil své otužování Štencl, když ledoborci, jak si členové party mezi sebou žertem říkali, zamířili mezi první zasněžené smrčky. I jemu jako většině členů výpravy pokrývala hlavu čepice. 

„Kulich je důležitý, protože hlavou se odvádí nejvíce tepla,“ vysvětlil Štencl. Nedílnou součástí pak byly boty, ideálně pevné. „Chodit bez bot ve sněhu, to je jako když tě do nohou někdo řeže,“ vysvětlil další z otužilců Jiří Zuzánek.

Ani jemu není překonávání nízkých teplot cizí. „Otužování mě vždycky nesmírně přitahovalo, tak jsem jednou zkusil skočit v zimě do přehrady a od té doby překonávám další mety,“ přiblížil Zuzánek. Podle něj ale nikdy nejde o soutěžení. „Když lidé chtějí, ať s námi klidně jdou v bundě nebo tričku.“ 

Nejtěžší byl začátek

Zhruba v polovině trasy nastal čas na první hodnocení. „Nejtěžší byl začátek, prvních deset patnáct minut. Byla mi nepříjemná zima, ale pak už si tělo zvyklo,“ popsal túru otužilec Tomáš. A došlo i na srovnávání s jinou výpravou. 

„Když jsme šli minulou zimu na Sněžku, před vrcholem začalo pršet a foukat, a to už bylo jak kdyby nám jehličky dopadaly na tělo. To už bylo nepříjemné,“ zavzpomínal Zuzánek. Vyvrátil však, že by kdy riskoval své zdraví.

„Oblečení máme s sebou v batohu. Na Ještědu navíc nefouká jako na Sněžce, která je holá. Tady jdeme převážně lesem.“ 

Cesta skutečně pokračovala mezi vzrostlými stromy. Vrchol Ještědu byl však kvůli mlze v nedohlednu. Přesto se za hodinku a pár minut od startu podařilo skupince vystoupat zimním vchodem na ochoz vysílače a zamířit do restaurace. Tam ovšem narazili. 

Přechod do tepla otužilce rozklepal

„Nechtěli nás sem pustit bez triček, potvory jedny. Že prý jsme v restauraci a narušovali bychom strávníkům blahobyt,“ popsal s úsměvem otužilec Aleš, který si objednal trojku, tedy kávu, čaj a malé pivo. Zatímco jemu nedělal přechod do tepla restaurace žádný problém, někteří členové výpravy nesli změnu podmínek hůř. 

„Ze začátku nám bylo teplo, ale pak jsme se začali klepat,“ popsal první dojmy Zuzánek. Cesta zpátky už byla veselejší. Počasí se umoudřilo a stezka se začala plnit turisty. Ti si neodpustili glosovat naháče, kteří jako kamzíci skákali proti nim. „Chlapi, není vám vedro?“ hlaholil postarší muž. 

„Udělej mi andělíčka,“ pokřikoval zase jiný mladík. A přidalo se i jedno děvče: „A proč máte trenky, když chodíte nahatý?“, tázalo se. „Jestli chcete vidět malého zmrzlého ptáčka, podívejte se na Mrazíka,“ odzbrojil slečnu otužilec Aleš.

Autor: