Ostravské stopy: Přijel jsem a záhy byl kropenatý, líčí skladatel Báchorek

  17:56
Osmdesáté narozeniny oslavil skladatel a pedagog Milan Báchorek, rodák ze Staříče na Frýdecko-Místecku, který po desetiletí obohacuje hudební život na Ostravsku. Nedávno se jeho dílo stalo součástí Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, ale Báchorkův vztah k Ostravě se začal rodit už brzy po válce.

Skladatel a hudební pedagog Milan Báchorek sice už oslavil osmdesátku, ale vitality má pořád na rozdávání. | foto: Adolf Horsinka

„Do doby studií jsem byl Ostravou nepolíbený. Takový vesnický kluk, co běhal po polích. Ostrava na mě v prvních okamžicích působila impozantně, z koksovny na Karolině tehdy ještě šlehaly ohně a hlavně kolem létaly saze. Když jsem přijel poprvé do Ostravy v bílé košili, za chvilku jsem byl kropenatý. Autobusové nádraží bylo tehdy za divadlem na Smetanově náměstí, teď je tam parkoviště. Tam jsem si musel převléct tu kropenatou košili,“ usmívá se stále vitální jubilant.

Vlakem a autobusem dojížděl každý den, v létě v zimě. „Když byly mrazy, mrzlo i v autobuse. Tehdy ještě jezdila soukromá firma: přes Starou Bělou, Starou Ves, Proskovice, Brušperk a Staříč, přes třicet kilometrů s různými přestupy, takové to byly dobrodružné cesty. Nádraží Ostrava střed se tenkrát jmenovalo Ostrava-Vítkovice, bylo to v podstatě centrum. Pak se postavila takzvaná Polanecká spojka, kde vzniklo dnešní nádraží Ostrava-Vítkovice,“ vzpomíná Báchorek.

„V bezprostřední blízkosti nádraží stála koksovna a opodál se nacházela úzkokolejná tramvajová trať na Karvinou a Bohumín, na které jezdily speciální úzké vozy. Jelo se přes náměstí, přes Sýkorův most, po Bohumínské, nyní tam jezdí trolejbusy, přes Hrušov až do Bohumína,“ vybavuje si.

Milan Báchorek

Ostravský skladatel a hudební pedagog Milan Báchorek.

Hudební skladatel a pedagog, narozen 18. srpna 1939, rodák ze Staříče u Frýdku-Místku. 

Absolvoval gymnázium v Ostravě, na Vyšší hudebně pedagogické škole (později Janáčkova konzervatoř) studoval hru na klavír a skladbu. Působil jako učitel na Lidové škole umění ve Frenštátě pod Radhoštěm a Janáčkově konzervatoři, tu mezi lety 1992 až 2004 i vedl

Byl sbormistrem řady amatérských sborů, ve svém díle vyšel z děl klasiků 20. století a folklorního odkazu rodného kraje.

Jeho život je po více než půl století úzce spojen s Janáčkovou konzervatoří – začínal na ní jako student a stál u zrodu nové budovy už jako její ředitel. „Ve čtyřiapadesátém roce byla konzervatoři přidělena stálá budova, říkalo se jí U svaté Ludmily, což byl klášter pro padlé dívky. Zchátralá budova s kuchyní ve sklepě, sklepní chodba vedla do dalších budov až na hlavní ulici, naproti byl soud. Budova od počátku nevyhovovala a obory, které se v ní vyučovaly, tanec, dramatické umění, hudba, těm nestačila. Ani jsme se všichni pořádně nemohli poznat, výuka probíhala na deseti místech, takže docházka představovala honbu po celé Ostravě. Často nám zabrala více času, takže bylo běžné, že jsme nepřišli, kam jsme měli, anebo nám trvalo, než jsme to místo našli,“ líčí skladatel.

V Ostravě žili zajímaví lidé

„Pro nás to ale byla poznávací škola Ostravy, protože tenkrát náměstí vypadalo úplně jinak, ke konzervatoři vedly ‚vstupní brány‘, cukrárna Rokyta, mléčný bar, u nich jsme se museli povinně zastavit, dát si kafe nebo sodovku. Byly to takové naše přijímací body, plné veselého života, na který rád vzpomínám. Zajímavá byla i věková skladba studentů, od patnácti až do pětatřiceti let. Takže jsme v lavicích sedávali se starší generací rodičů a ledacos se u toho přiučili,“ směje se.

Ostravský průmysl byl tehdy pověstný. „Ve městě se převalovaly kouře, cítili jste výraznou vůni. V podstatě to bylo podobné tomu, jako kdybyste seděli na komíně. Dnes je Ostrava k nepoznání. Dříve bylo všude plno charakteristického prachu, zvláště popílku. Když nepadaly saze z oblohy, tak zavanul vítr a sebral s sebou všechno z chodníků. Jinak na mě však Ostrava působila vždy velice příznivě a pozitivně. Zvláště tím, že v ní žili zajímaví lidé,“ zdůrazňuje Báchorek.

Kromě hudby jej zajímal i sport, na Bazaly to měli z konzervatoře kousek. Na dvoře hrávali nohejbal, badminton. „Byl to celkově pestrý život. Co se týče hudebního oboru, tak bych řekl, že bylo větší uplatnění než dnes. Hudební život v Ostravě byl úplně jiný. Neexistovala ještě Janáčkova filharmonie, ale Ostravský symfonický orchestr, který hrával v divadle. Neexistoval Janáčkův máj, ale Ostravský máj, předchůdce dnešního festivalu Leoše Janáčka,“ porovnává skladatel.

Do tónů filharmonie pískala lokomotiva

Rozhodujícím okamžikem pak byla třeba stavba nové haly. „Vzpomínám si, jak tenkrát postavili halu Tatran, na jejím místě před tím trvale stával cirkusový stan. V hale se hrávala košíková, ale také se v ní konaly symfonické koncerty. Přijela například světoznámá Leningradská filharmonie. Hrála za pískotu lokomotivy, protože kolem jezdil a dodnes jezdí vlak. Dotvářelo to zvláštní hudební kolorit, za který jsme ale byli vděční, zvláště proto, že v hale se našel jediný prostor, kam se vešlo více lidí, nevadilo nám tak ani, že akustika působila všelijak,“ povídá hudebník.

Nyní slaví osmdesátiny a stále se věnuje hudbě. „Říkám, že mám sedmdesát a deset let, sem tam se objeví nějaké neduhy, ale neberu je nijak tragicky, hlavně že se pohybuji, pracuji na zahradě. Komponuji méně, více o tom přemýšlím,“ popisuje a k nedávnému koncertu ze svého díla v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka říká: „Měl jsem radost, že se koncert na Hukvaldech vůbec uskutečnil. Provedení v daných podmínkách bylo nejlepší z možných,“ uzavírá Milan Báchorek.