Někteří obyvatelé Ostravy si na podobné detaily, které vyslovil Korč, asi nevzpomenou, naopak jim je musí doložit přespolní, na něž ve své době udělaly větší dojem. To je třeba případ právě Sovětské knihy, která patřila k základním výkladním skříním kolem dnešní Nádražní ulice.

Pro některé dokonce předčila i pověstný prach, kterým byla Ostrava známá. „Vzpomínám si, když nasněžilo, že byl sníh za pár hodin černý, ale to je taková vzpomínka z dětství, které jsem trávil v Místku, takže to nutně nemusí být platné jen na Ostravu,“ říká fotograf Ivan Korč.

Pokaždé vystupoval na nádraží Ostrava střed a jeho kroky zamířily kolem Karoliny do centra. „Zřetelně si z té doby vybavuju Ruskou knihu, to byla nepřehlédnutelná dominanta mé cesty. Nacházela se celou dobu v rohovém domu naproti obchodnímu domu Ostravice-Textilie. Vedle se nacházela galanterie, do které jsem chodil. Dodnes si totiž šiju a záplatuju,“ usmívá se fotograf. Nosí na sobě levné kalhoty nebo obnošené sako.

Někdo by mohl říci, že má na mysli místo Ruské Sovětskou knihu, což by bylo přesnější. Ale on na to má své zdůvodnění. „Pamatuji si to podle tehdy tradovaného vtipu, který zněl: Ivane, ruský care, za sedmero horami atd. je Ruská kniha a tam ani noha nepáchne. Strašně blbý vtip, který znám už z vojny,“ směje se Korč.

Obchody a známá trasa

Hned vedle Sovětské knihy se nacházela známá Ostravice, proslulý obchodní dům, který na začátku 90. let zažíval radikální proměnu v univerzální tržiště. „Ostravici si pamatuju, když jsem v ní těsně po převratu fotil první obchod s tričkama. Byly to ony obchody, u kterých měli lidé pocit, že nám tady chybí. Jak jsem tehdy mluvil s majitelem, tak trička se nakupovala v Pákistánu za sedm korun a tady se prodávala za sedm set. Dvě hodiny jsme s prodavačkami přendávali zboží, protože po mně chtěli fotky jak ze západního katalogu, ale nebylo co fotit,“ vzpomíná fotograf.

Body jeho trasy jsou dané: vlakem na nádraží Střed, kolem torza Karoliny a například Divadlo Zdeňka Nejedlého, dnešní Dvořák. „Maminka mě vzala na operu Dalibor. Zařekl jsem se, že do divadla už nikdy nepůjdu, neuplynulo ani padesát let a byl jsem tam pracovně. Houslistka Halina Františáková v něm měla slavnostní koncert. Všiml jsem si, že už mají jinak barevné sedačky,“ směje se Ivan Korč.

Kromě divadla vzpomíná také třeba na jednu z prvních porevolučních hospod – Černého pavouka na Stodolní. „Černý pavouk, tehdy to byla pecka, na Stodolní byly jen dvě nebo tři hospody. Černé, ponuré, ale strašně sexy, nic podobného nikde nebylo. Vymetal jsem každou výstavu, zvláště když bylo pohoštění. Vůbec si na ně nepamatuju, ale na Pavouka si vzpomínám, působil jako zjevení. Jinak jsem hospody nevyhledával, protože nemám rád lidi,“ konstatuje Ivan Korč.

Ryby chytal na Ostravici

Většinu času se zdržuje ve svém rodném Místku, stejně jako za totality, kdy v něm například chodil chytat ryby do nedaleké Ostravice. „Ryby jsem chytal na Ostravici. Otec hudebního skladatele Zámečníka mi říkal, že Ostravice je šestá nejšpinavější řeka na světě. Což byla 70. léta. Úplně černá, nebyla v ní ryba, ale to platilo až v Ostravě, protože chemický průmysl ji zásoboval až na nižším toku,“ vypráví Korč.

Dnes se věnuje především umělecké fotografii a dokumentu. Známý je například z fotografií pro Svatováclavský hudební festival nebo pro Janáčkovu filharmonii Ostrava. Má svůj specifický styl, který nazývá umění být neviděn.

„Základem je na koncertech vážné hudby nerušit a snažit se pokud možno ve skrytu zachytit atmosféru místa. Vždycky se najde nadšenec, který se postaví dopředu a cvaká. Stane se, že naruší celou atmosféru, pak se to snese i na ostatní,“ říká Korč.

Ze srpna 68 si vybavuje rozbité obrubníky

Focení jej provází od konce 60. let a je spojeno s invazí vojsk Varšavské smlouvy. „Nejstarší fotku mám z konce 60. let, kdy jsem chodil do první třídy, to bylo ještě ve Frýdku. V 68. roce mě vedl otec do Sviadnova k babičce. Byl nezvykle mlčenlivý, přitom se obvykle choval žoviálně, ve společnosti jej měli rádi. Vzpomínám si, že mi tehdy neodpověděl na otázku, proč ty patníky u silnice jsou rozbité. Mlčel. Obrubníky, které lemovaly cestu do Ostravy, byly vyvrácené. Když jsi dítě, tak se věci dějí tak, jak jsi zvyklý. Maminka je taková a taková, tatínek je veselý, a najednou ti neodpoví. Na srpen 68 si tedy pamatuji tak, že byly rozbité obrubníky. Do souvislosti jsem si je dal až v pozdějším věku. Poškodily je ruské tanky.“

Ale zpátky do současnosti. Zajímavou zkušeností byla pro Ivana Korče práce při stavbě firmy Hyundai. Tehdy měl k dispozici i vrtulník, ale musel být přivázán vně, aby měl lepší manévrovací podmínky: „Hyundai, to byl pro mě kšeft. Chtěli dokumentovat stavbu, fotilo se z vrtulníku. Když jsem stál poprvé na lyžině, nevěděl jsem přesně, co chtějí. Byl jsem připoutaný, zimní bunda, kulich a sluchátka, abych se mohl bavit s pilotem. Buď se zabiju, anebo to přežiju,“ vypráví Korč.

„S Korejci bylo nezvyklé jednání. Objednali si počet fotek a já jim udělal jako dárek jednu navíc. Nevěděli si s ní rady. Pochopil jsem, že v jejich případě nemám dělat nic navíc.“