Polsko-český naturel se zrcadlí i v jeho tvorbě, například pro tolik kritiky ceněné divadlo Komorní scéna Aréna přeložil a nastudoval v Česku tehdy ještě neznámé polské klasiky a jejich díla - Svatbu od Witolda Gombrowicze anebo slavného Proroka Ilju Tadeusze Slobodzianka. Obdivuje historii, která jej provází od raného dětství, protože maminka byla učitelkou dějepisu v polské škole.
Janusz Klimsza měl češtinu „jen“ jako druhý jazyk, přesto s ní dnes pracuje daleko více než ve své mateřštině. Ostrava je pro něj v tomto směru významným městem, kde se usadil už od počátku tisíciletí. Prošel klíčovými ostravskými divadelními scénami, přičemž praxi začínal na polské scéně v Těšínském divadle.
Janusz Klimsza Polský divadelní režisér, příležitostný herec, překladatel a básník Janusz Klimsza (1961) pochází z Bludovic v Havířově. Režíroval v českých a polských divadlech, je také autorem jevištních výprav a divadelních adaptací. Od roku 2008 pracuje v Národním divadle moravskoslezském jako kmenový režisér činohry. Spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem. Velmi úspěšnou se stala jeho inscenace Deštivé dny, za kterou Richard Krajčo obdržel Thálii. |
„Jelikož jsem z nedalekého Havířova, tak jsem do Ostravy jezdil často. Od roku 2001 jsem se stal jejím občanem. Bylo to spojeno s mým tříletým angažmá u Divadla Petra Bezruče. Pak jsem přestoupil do Národního divadla moravskoslezského, kde působím od roku 2004,“ říká Klimsza.
Měl se stát horníkem
S Ostravou a regionem jej spojuje specifický ráz místní kultury, která jej v podstatě přivedla i k profesionálnímu divadlu. „Kulturní podhoubí je tady velmi zajímavé, věc, která člověka může lákat a držet. Jsem přes dva kopce, takže jsem de facto skutečně lokální patriot. Přitom část mé rodiny toužila, abych se stal horníkem. Děda si to přál, naopak otec mi to vehementně vymlouval,“ vypráví Klimsza, který pochází z mnohagenerační hornické rodiny.
Dětství trávil na Leningradské třídě v Havířově a částečně v Datyni, kde tehdy bydleli. „Vyrůstal jsem, aniž bych se hnul z katastru Havířova. Jediné polské gymnázium se nacházelo v Těšíně a v Orlové, každému náležela spádová oblast, já chodil do Orlové,“ vysvětluje Janusz Klimsza.
Vnímal jako polský občan nějak odlišně zdejší poměry? „Odlišnosti byly, nejvíce vytanuly, když jsem chodil do polského skautu. Vypadali jsme jinak, měli jsme jinou uniformu, jiná pravidla. Byli jsme deaktivováni s Junákem. To bylo na přelomu 60. a 70. let. Protože nás ale bylo málo, tak se na nás pozapomnělo. Nejprve jsme působili ještě legálně, pak tajně, v ilegalitě. Ale když jsme vyrostli, octli jsme se v SSM,“ vzpomíná režisér.
Těšín moc malý, Praha naopak veliká
Svět divadla objevil vlivem povinných vzdělávacích zájezdů. „Povinně jsme jezdili do divadla, jako každá třída jsme se v něm čas od času objevili. V našem případě šlo o Těšínské divadlo. Na střední škole jsme navíc měli maličký soubor,“ vypráví Klimsza.
Jako amatéři se dostali i na celostátní přehlídku v Písku, to mu vlilo do žil touhu pokračovat dál, přes Český Těšín až na scénu hned několika ostravských divadel. Od roku 2001 se tady usadil a Ostravu považuje za město, které mu vyhovuje svou povahou.
Květen 2002: Tehdejší umělecký šéf ostravského divadla Petra Bezruče Janusz Klimsza sedí na motorce, čímž propagoval inscenaci Ústy Micka Jaggera.
Červen 2015: Momentka z divadelní hry Lidumor aneb Má játra beze smyslu, kterou v ostravském divadle Aréna režíroval Janusz Klimsza.
„Nějaká oblíbená místa tady mám, cítím se tady dobře. Těšín byl na mě moc sevřený, zvláště když jste postupem doby poznal skoro všechny obyvatele, takže zmizela potřebná dávka anonymity. Praha je moc velká, poskytuje mnoho impulzů, takže Ostrava je takové to pravé makové. Vyhovuje mi i svou specifikou. Město vzniklé z různých migrací, kam lidé přicházeli za prací, navíc je tady dobrý genetický mix. Je to město, které vzniklo jako kosmopolitní, což je dobře,“ dodává divadelník.
S polskými kolegy se už moc nevídá. To, že dělá divadlo ve svém druhém jazyce, v češtině, mu líto není. „Je to pro mě přirozená kontinuita. Chybí mi však kontakt s polskými divadelníky, stýkám se s nimi čím dál méně. Mí spolužáci z Vratislavi se rozprchli po světě. Polská mobilita je známá, počínaje Rakouskem a konče Spojenými státy. Část se navíc začala věnovat jiným oborům, hlavně byznysu. K tomu přichází velká generační výměna. Lidé, kteří měli vliv na to, koho pozvat, anebo rozhodovali o chodu divadla, opouštějí své posty, odcházejí do důchodu,“ dodává Klimsza.
On sám prožívá zdařilé období. Má za sebou úspěšně přijaté inscenace v Národním divadle moravskoslezském nebo v Divadle Petra Bezruče. Jeho trilogie her s hercem Robertem Fintou v hlavních rolích na Zkušebně Divadla Antonína Dvořáka si zaslouží pozornost nejen vzhledem k odvážné dramaturgii.
