O dětství hovoří bez dávky nostalgie. „Bydleli jsme v hornické kolonii v Orlové na Kopaninách. Na konci této čtvrti, a to v zadní ulici, stál náš dům. Popraskaný od poddolování, se základním zázemím. Vybaví se mi jenom kadibudka a hrozná bída,“ líčí Vokatá nejranější vzpomínky.

Ve třetí třídě už se ale s rodiči přestěhovala do paneláku v Ostravě. „V Zábřehu jsem chodila do školy. Chtěla jsem být malířkou, celé dětství jsem totiž kreslila. Mým přáním bylo jít na uměleckou průmyslovku, jenže ta v Ostravě chyběla. Takže na mě zbyla chemická průmyslovka v Žerotínově ulici kousek od Polského domu. Do místní restaurace jsme chodili na pivo,“ popisuje.

Ocelové město zažila na přelomu 60. a 70. let. Jaké to tehdy bylo? „Velmi intenzivní, scházela jsem se s celou skupinou tehdejších intelektuálů. Hodně nás stmelila okupace z roku 1968. Tu jsem zažila ještě na základní škole. Bylo mi čtrnáct a zrovna jsme s maminkou věšely prádlo před domem a kolem jely tanky. Říkaly jsme si, že to bude nějaké cvičení. Šly jsme nahoru, pustily si rádio a zjistily, že nás obsadili Rusáci,“ vzpomíná.

Dodává, že po okupaci pro ni nastala doba písničkového odboje. Zpívali například Karla Kryla, se kterým se dokonce později v době nucené emigrace osobně potkala.

Kryl se ptal, jestli ještě někdo zná jeho písně

„Když nás vyhostili do Vídně, tak jsem se v roce 1980 s Karlem Krylem setkala poprvé. Ptal se mě: ‚Dášo, hrají tam ještě moje písničky, zpívá je někdo, znají je?‘ A já odpovídala: ‚No jasně, studenti tě zpívají.‘ Vzala jsem kytaru, zahrála mu píseň Lásko, zavři se do pokoje. Úplně se rozbrečel, po tvářích mu stékaly slzy. Od té doby se z nás stali blízcí přátelé. Ještě hodněkrát jsme se potkávali a hráli spolu. Ostravu miloval, vlastně celý zdejší kraj.“

V Ostravě na veřejnosti přitom nikdy nezpívala, pouze v soukromí nebo ve třídě, kdy hrála na svou první kytaru, kterou jí maminka zakoupila za 115 korun v Karlových Varech.

„V Ostravě se mi moc líbilo, už jako dítě jsem si užívala život na haldách, stejně tak život v paneláku, kde jsem měla svůj pokojík a brnkala si na kytárku. Měla jsem dobré kamarády, škola byla moderní. Mám pocit, že jsme se tehdy učili podstatnější věci než dnes, kdy mladí ani neznají Dostojevského a všechny podobně krásné autory. Líbila se mi rovnoprávnost mezi holkama a klukama, což třeba na Západě nebylo, tam naopak ještě měli rozdělení na holčičí a chlapecké třídy,“ srovnává Vokatá.

Horníci? To jsou poctiví a rovní lidé

Pro ni to byla zlatá léta. „Spousta kamarádů dostávala ze Západu dobrá elpíčka, vyrůstala jsem na Hendrixovi, na Joplinové. Jeli jsme všechno, co vycházelo, více nás nezajímalo,“ vzpomíná nadšeně na mládežnický život v Ostravě.

5 fotografií

Desky si pouštěli doma, ale údajně byla možnost si je poslechnout i na diskotékách.

„Měly vynikající úroveň. Jedna v Porubě, druhá v kulturáku v Zábřehu. Vedli je skvělí dýdžejové a jeli aktuální západní muziku. Vedle toho byly módní čaje o páté. Na jednom zpívala Marie Rottrová a na druhém Věra Špinarová, celý večer anglicky, od pěti odpoledne do desíti do večera. Takže jsme měli moc krásné mládí s poctivou muzikou, kterou už dneska nikde neslyším,“ konstatuje smutně písničkářka.

Jiný než hudební tón udávali Ostravě nezapomenutelní horníci. „To byli nejlepší lidi. Každá rodina měla ve svém kruhu horníky, stejně tak naše. Z naší základky šli kamarádi na šachtu, pak jsme je některé potkávali po různých výbuších v dolech bez nohou. Jsou to šíleně poctiví, rovní lidé.“

„V Ostravě máte lepší vzduch než v Praze“

Když Vokatá viděla televizní film Dukla 61 o důlní katastrofě z roku 1961, při které zahynulo 108 havířů, prý se z něj úplně zhroutila.

„Celý den jsem probrečela, tak mě to vtáhlo díky své autenticitě. Před očima mi vyvstalo dětství, když ještě v Ostravě jezdily nad hlavami vozíky s uhlím a sníh byl černý. Byli jsme strašně chudí, chodili jsme proto s kýblem sbírat uhlí na haldy,“ líčí Vokatá.

Po nedávném vystoupení v ostravském Domě kultury žasla, jak se město velmi znatelně změnilo. „Dnešní Ostrava je úplně jiná, vyvolává zcela odlišný pocit a působí na mě cize. A podle mého názoru máte lepší vzduch než v Praze. To nikdy nebývalo. Šachty už jsou zavřené, tak z čeho by se tady prášilo? Přijeďte se podívat na Smíchov, kolik je tam prachu,“ poukazuje Vokatá na pražské poměry.

Pořad Za scénou s Oldřichem Kaiserem, Jiřím Lábusem a Dášou Vokatou