Ostravské stopy: V Ostravě se těžko dalo něco předstírat, vzpomíná Kosek

  18:56
Filmový a televizní režisér Otakar Kosek strávil v Ostravě několik desetiletí. Vzpomínky na město však pro něj nejsou nostalgickým návratem do minulosti, která se ztrácí v mlhách času.

Beskydy sice Otakaru Koskovi k srdci přirostly více než Ostrava, ale ve městě si váží mnoha lidí. | foto: Archiv O. Koska

„Vzpomínky jsou jen potvrzením toho, co člověk žije v každé minutě přítomnosti. Jsou tím, co bylo, co je a co bude, jsme-li schopni chápat čas jako jedno velké nekonečné trvání,“ říká Kosek.

Jeho první vzpomínka na Ostravu se váže k rychlíku, který vezl čtrnáctileté děti na školní výlet.

Bez ženské a bez tabáku. Režisér Otakar Kosek při práci na legendárním seriálu ostravské televize. Vlevo herec Jozef Kroner.

Bez ženské a bez tabáku. Režisér Otakar Kosek při práci na legendárním seriálu ostravské televize. Vlevo herec Jozef Kroner.

„Měli jsme přitisknuté nosy na špinavá okna supícího rychlíku, kolem nichž se míhaly jiskry z komína lokomotivy a jimiž jsme při projíždění Ostravou na okamžik mohli zahlédnout všemožné plameny, odfukování ohňů, varovné černé prsty komínů, siluety těžních věží a železných monster uskupených v monstrózní stavby,“ vzpomíná režisér. Tenkrát ještě nevěděl, že se dívá na svou budoucnost. „Na čas se to vše stalo mojí přítomností: Karolinka, Vítkovické železárny, Přívoz, hospoda U Radů, bar Waldemar a hlavně Minibar...,“ vyjmenoval.

Umělecké centrum? Nezapomenutelný Minibar

Jeho výlet do Ostravy se měl nejprve proměnit jen na kratší dobu, nakonec ale zůstal až dvě dekády. Za ta léta mu k srdci přirostla některá známá místa a stala se jeho součástí. „Minibar, Miňas, Miník, blízko televize proti poště. Místo, kde jsme zakotvili po natáčení, místo, kde se diskutovalo nad scénářem, domlouvali spolupracovníci, kde jsme oslavovali cokoli,“ líčí Kosek.

Přibližuje, že v Minibaru měl svou pobočku skvělý produkční a kamarád Jan Hapala. „Tam jsme spolu chodili zapít právě proběhnuvší schvalovací projekci, potěšit se či vyléčit z vyslechnutých názorů dílo schvalujícího vedení.“

Otakar Kosek

  • Televizní a filmový režisér, v roce 1944 se narodil sice v Brně, ale vyrůstal v Praze, kde absolvoval režii na DAMU.
  • Externě spolupracoval s Československou televizí v Praze i v Ostravě a také s filmovým studiem ve Zlíně.
  • Do Ostravy přišel v polovině sedmdesátých let a natočil v ní desítky televizních pořadů, mezi jinými velmi populární seriál Bez ženské a bez tabáku nebo pozdější Nanebevzetí Lojzy Lapáčka.
  • Mezinárodní ocenění získaly například filmy Lukáš (MFF Berlín 1982), Jsou určité hranice (Grand Prix za režii na MTF Tokio 1989) a Evangelium podle Pastýřů (Cena na MTF V Banffu, Kanada 1994).

Typické podle něj je, že Ostravou vždycky procházeli, vyrostli v ní či zakotvili vynikající herci. „Nejenom herci pro všechno, ale jedinečné osobnosti nejen v herecké branži, ale také v osobním životě,“ chválí místní umělce.

A hned je i zmiňuje. „Karel Vochoč, Mirek Horák, Petr Pelzer, Míla Holub, Ivan Dědeček, Zdeněk Forejt, Václav Antoš, Tomáš Jirman, Zdeněk Žák, Štěpánka Ranošová, Naďa Letenská, Marie Logojdová, Norbert Lichý, Zora Rozsypalová, Veronika Forejtová a další. Ti nejmenovaní nechť mi odpustí.“

Přes všechen obdiv ale Kosek upozorňuje, že jeho vztah k městu není jednoznačný. „Ostrava mně k srdci nepřirostla. Beskydy ano. Ostrava ale zaujala drsností. V Ostravě se těžko dalo něco předstírat, dny se žily naplno. Když se pracovalo, tak se pracovalo do dna sil, když se pilo, tak také do dna,“ vzpomíná na tehdejší éru.

Utvářeli ji zejména jeho spolupracovníci ve štábu ostravské televize. „Nemohu zapomenout na architekty Gleicha, Martušku, maskérku Dušákovou, rekvizitářku Tondrovou, osvětlovače Schmidta, vedoucího přenosáku Jaroše, výtvarníka Babraje, střihače Šedinu, zvukaře Tomise, Vilímka, Rampu, skvělé kameramany Plesníka, Zaorala, Hubera, Nekudu, Brynycha, pomocné režiséry Šamánka, Štanclovou,“ neubránil se dalšímu výčtu jmen.

„Ještě musím dodat přítele a kameramana Ivo Popka, se kterým mě pojilo společné vidění a cítění. Vážím si jeho inteligence, smyslu pro humor, schopnosti obrazem spoluvyprávět příběh, a ne jen točit hezké obrázky. To považuji u kameramana za nejdůležitější. Práce se všemi byla pro mě vždycky především radostí z tvoření,“ vyznává se z obdivu ke svým kolegům.

Situace, se kterými se při natáčení setkával, byly nezřídka blízko hranice lidských sil. „Točili jsme v šachtě sedm stovek metrů pod zemí a největším vyznamenáním pro nás byla věta starého havíře, který, když delší dobu pozoroval naše věčné opakování záběrů ve čtyři hodiny ráno, pronesl: „Tož chlapi, tak toto bysem něrobil,“ směje se.

„Město se zadíralo do charakterů lidí“

Tehdejší práci dále připodobňuje havířům: „Často jsme se prodírali štolou plnou rozličných úskalí, která představovaly nedostatečné časové normy na natáčení, technické vybavení, nutnost šetřit filmovým materiálem, nezbytnost podlézat ideové překážky, a přesto doběhnout do cíle se ctí.“

Ze střetů s městem se podle Koska nedalo vyjít bez šrámů. „I když jsem s Ostravou uzavřel tichý pakt o neútočení, město se do mě zadíralo, lidé zanechávali jizvy. Ta drsnost na hranici surovosti, která je vždycky tam, kde práce bolí, kde jde o život, mě nemohla nepoznamenat.“