„Já se chtěl strašně dostat na zaoceánskou loď už za bývalého režimu. Nejlépe do Ameriky. Každý si to maloval narůžovo, ale Pragokoncert bral padesát procent z gáže. Plat byl 900 dolarů za měsíc a ještě dělali obstrukce. Někteří z nás byli takzvaně ‚nevýjezdní‘, dnes už toto slovo snad ani neexistuje,“ popisuje Jarošek dobové zvláštnosti svého řemesla.
Martin Jarošek
|
Jemu se výjezd nakonec přece jen podařil.
„V roce 1986 jsem se dostal do Kanady, což byla bomba. Přes kapelu, která hrávala dole v baru Bolero ve Fénixu. Dnes je tam restaurace,“ připomíná hudebník.
„Pak mě vzali na vojnu a já o ten kšeft přišel. Čekal jsem až do dubna 1989, kdy jsem po úspěšném konkurzu vyjel do Karibiku. Přišla revoluce a všechno se změnilo. Já se stal kapelníkem, ale řekl jsem si, že bych radši hrál sám. Nejsem zrovna organizační typ. Takže od roku 1998 hraju sám,“ líčí muž, jenž je znám nejen jako hudebník, ale také například tvůrce pivních muzikálů.
Své zážitky se chystá vydat rovněž knižně. „A mohlo by z toho být i divadelní představení. Název by byl Lodní deník zapřisáhlého suchozemce, tedy ideální námět pro divadlo,“ usmívá se Jarošek.
Z moří na řeky
Dnes už ale svět velkých lodí opustil, aby se vrhl na ty menší, říční.
„V roce 2009 se začaly měnit podmínky, nastalo manažerské běsnění. Před mým pětimístným zaměstnaneckým číslem měli úctu, všichni měli šestimístné, ale nakonec jsem se rozhodl, že půjdu do důchodu. V ostravském klubu Hobit jsem udělal rozlučkovou kapitánskou party,“ podotýká Jarošek, který hraním na zaoceánských lodích strávil přibližně jedenadvacet let života.
Poslední tři roky pracuje na říčních lodích. „Rozdíl je ve velikosti. Zažil jsem lodě plující po celém světě, jedna z nich byla druhá největší. Jen pro ilustraci, Titanik měl výtlak kolem 50 tisíc tun, tato loď měla 140 tisíc tun. Patnáct pater, 318 metrů na délku. Na palubě měla hlavní ulici, do níž vedla okna, nechyběly hospody, krámky a dokonce zimní stadion, kde se hrál hokej.“
Dnes Jarošek brázdí místo Atlantiku Rýn, Labe nebo Dunaj. Sezona trvá devět až deset měsíců a nabízí i nečekané události, jako je porucha motoru, díky níž se ostravský hudebník mohl nyní nečekaně vrátit na pár dní do rodného města.
Jinak by už za plavby vyhrával na klavír v proskleném baru. „Můžu ale zastoupit i nejrůznější funkce, zaskakuju jako recepční. Někdy, když loď stojí, dělám i nočního vrátného,“ líčí Jarošek.
Na konzervatoř chodil s Chýlkovou. Nosila dlouhé svetry
Hraní na lodích mu připomíná hraní po barech, se kterým kdysi začínal i na Ostravsku a okolí.
„Hrál jsem po místních barech, ale také v Opavě, v Šumperku, Olomouci. To bylo tehdy za totality terno. Pro mladé to není špatná práce, pořád nějaké pití. U lodí je to hodně podobné,“ směje se muž, který získal hudební vzdělání na ostravské konzervatoři – vystudoval dirigentství a kompozici.
„Končil jsem za Brežněva. Janáčkova konzervatoř, to byla nejlepší škola na světě, ale dostal jsem se na ni příliš mladý. Zkoušky jsem dělal, když mi bylo třináct let. Nebyla tam matematika, což byl jeden z důvodů, proč jsem tam šel. Dostal jsem se lehce a učili mě výborní pedagogové. Kdo se dostal na školu až napotřetí, více si jí vážil,“ myslí si Jarošek, jenž ve třinácti letech vyhrál celostátní skladatelskou soutěž. „Byl to Rok české hudby v polovině 70. let,“ vzpomíná na své začátky.
Školní provoz měl svá dobová specifika. „Hodně výuky odpadalo, byla móda takzvaně ‚bulat‘, tedy chodit za školu. Ale udělal jsem si tam jméno, protože jsem měl samé jedničky,“ říká Jarošek, který potkal i zajímavé spolužáky. „Z mého ročníku se proslavila třeba Ivana Chýlková. Nosila dlouhé svetry s takzvanými pečenými knoflíky.“
Ve škole s repetenty
Jarošek tehdy bydlel s rodiči naproti Polskému domu, na rohu Poděbradovy a Žerotínovy ulice.
„Byl to secesní barák z roku 1901, v roce 1977 jej zbourali. Chodil jsem nejprve do školy v Poděbradově ulici mezi tamní repetenty, přitom už v pěti jsem se naučil číst. Pak jsem nastoupil na rozšířené vzdělání. Otec mě chtěl poslat do Artěku, což byl ruský tábor, kde se ale mluvilo anglicky,“ směje se Jarošek.
Ze staré Ostravy mu v paměti utkvěly i pověstné lauby, o nichž se dnes vede diskuse, že by se měly nechat znovu postavit, aby dotvářely kolorit města.
„Už tenkrát se o mě rodiče báli, že mě sbalí nějaký úchyl. Výchova byla přísná a pořád jste dostávali různá nařízení. Ani nevím, jak se tedy stalo, že jsem se jako osmiletý dostal pod lauby. Byla tam vyhlášená hospoda Harenda, kde se stahovaly různé živly,“ vzpomíná Jarošek. „A pak ten pach nedaleké Ostravice. Když jste cítili tu řeku, bylo to něco jako mezi sirovodíkem a naftou,“ vybavuje si hudebník rané dojmy.
Noční můry z exkurze do koksovny
V roce 1976 zavítal se školou na exkurzi do koksovny na Karolině.
„Tehdy v Ostravě stačilo, že se obrátil vítr, a popílek se sypal do očí. Měl jsem z té exkurze noční můry. Všude se něco hýbalo, jezdily plošiny, sem tam tě něco posypalo, k tomu komentář: ‚Tady se před týdnem otrávili dva kyanovodíkem‘. Když jel člověk do Beskyd a vracel se, tak město cítil a trvalo třeba půl hodiny, než si zase zvykl.“
Ostravské ovzduší se podle Jaroška změnilo. „Nedá se to srovnat, i když možná jsou nějaké rafinovanější látky, co dýcháme. A prach není vidět.“
Co je však stále stejné, je ospalá atmosféra. „Už tenkrát se stávalo, že Ostrava přes víkend umřela. Není to jen dnes, tak to bylo i za komunistů. Lidi odjeli na chaty a centrum bylo a je vybydlené.“
