Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ostravské stopy: Neumím si představit, že bych žil jinde, říká Woodman

  17:56
Hudebník Marcel Lesník alias Woodman je duší stejnojmenné kapely. V Ostravě-Martinově zároveň provozuje svébytný rockový klub Garage, kam se nyní přesouvá hlavní pozornost místní koncertní scény a vystupují tady i špičky zahraniční scény.

Marcel Lesník provozuje v Ostravě-Martinově rockový klub Garage, kde si plní hudební sny. | foto: Adolf Horsinka

V dávné socialistické minulosti se Lesníkovi ani nesnilo, že své oblíbence z LP desek vůbec někdy uvidí naživo.

Nemožné se stalo skutečností, a tak se rodák z Poruby mohl setkat i se svými idoly z dospívání.

„Jsem Ostravák od narození, vyrůstal jsem tady od nuly a za těch padesát let o tom taky něco vím. Zásadní je pro mě umět porovnat situaci před třiceti lety s dneškem. Tedy s dobou na konci komunismu. Každý normálně uvažující člověk musí uznat, že se tato situace s dneškem nedá srovnat. Ti, kteří dnes říkají, jak bylo za komunistů dobře, tak ty bych všechny naložil do autobusu a odvezl do Severní Koreje na čtrnáctidenní pobyt. Aby pochopili, o čem je řeč. Naprosto mě drtí, když ještě v dnešní době může takto někdo uvažovat,“ líčí Marcel Lesník, když jej přimějete vzpomínat na jeho začátky.

Marcel Lesník

Dvaapadesátiletý hudebník, podnikatel a showman. Absolvent opavského gymnázia poté, co nedostudoval vysokou školu, pracoval až do roku 1991 jako vrtmistr na Dole Jan Šverma.

V roce 1990 založil hudební skupinu Rock & Roll Band Marcela Woodmana, která hraje klasický rock and roll 50. a 60. let s českými texty.

Kapela vydala pět alb a v dokončovací fázi je šesté, odehrála přes tisíc koncertů po celé Evropě a natočila řadu televizních pořadů v Česku, na Slovensku a v Polsku.

Ze všech jeho klubů je nejznámější Rock and Roll Garage v Ostravě-Martinově, kam soustředí svou veškerou činnost.

S Ostravou je spjatá většina jeho činností, od ryze pracovních až po ty umělecké. Ani na chvíli nezaváhal, že by ze severu vypadl jinam.

„Dokážu popsat, jak se Ostrava proměnila, a ani si neumím představit, že bych žil někde jinde. Až tak dalece jsem tady zapustil kořeny. Jenom si stačí na Googlu otevřít fotky a podívat se, jak ta dnešní Ostrava tehdy před třiceti lety vypadala ‚pěkně‘ a jak vypadá dnes. Ten rozdíl, to je přece do nebe volající,“ vypravuje.

Poruba a také hudební začátky

Jeho kořeny se vážou především na novou Ostravu, a to zejména na Porubu, kde vyrůstal mezi paneláky. K raným vzpomínkám patřily i první party, některé z nich byly předzvěstí politických změn.

„Třeba první motorkáři, ti si u nás říkali Hells Angels. Fialoví ďábli byli zřejmě z jiné části města, ale v Porubě jezdili Helesáci, proháněli se po kruháku na Lenince, dokud na ně nepřijeli policajti. První kluci, kteří si tehdy pořídili třistapadesátky. Nejmladší jezdili na fichtlech, starší měli upravené ty 350 nebo 250. Co se dalo v té době vytunit, tak vytunili. Řekl bych, že to byla první partička mírně nezávislých lidí na tehdejším systému, snažili se být trochu odlišní. Jedna parta tak činila v motorkách, my se o totéž snažili v hudbě,“ říká Lesník.

Směrodatný po hudební stránce pro něj byl začátek 80. let. „Osmdesátky, to byly naše hudební začátky, tehdy jsme ten název vymýšleli s kamarádem Radisem Legutem. Příznačným prostorem k realizaci pro nás byla garáž, tam se každý učil cvičit. Jenže my jsme kupodivu zkoušeli v Agitačním středisku. Patřilo pod tehdejší Národní frontu, různé politické i společenské organizace, kde její členové na schůzích hustili do lidí své nesmysly. Součástí byl i menší sálek a nějaké místnosti. Nám se podařilo se k nim vetnout s požehnáním místního SSM. Čili pod svícnem největší tma... Během několika málo měsíců jsme tam začali hrát koncerty. Mladí se začali scházet a začalo vznikat hudební doupě. Nacházelo se dole pod Zuzanou na Heyrovského ulici, jak jsou dnes policisté,“ vypráví Lesník.

Kouzlo zakázaných burz

Připomíná také výpravy na ostravské burzy. „Chodil jsem do Pivovarské. Burzy měly své kouzlo, každý byl nachystaný, že by měl do tří minut zdrhnout i s deskami, když po Varenské přijížděla policie. Pak se burza přestěhovala k Ostravici před Vratimovem a tam jsme s kamarádem začali podnikat, vařit čaj. Konvice čaje s rumem pro burzovníky. Zajímavá doba, každý má tento typ zážitku spojený s nějakou emocí. Když nějaký film nebo písničku z té doby dnes vidí, uslyší, všechno se mu vybaví,“ popisuje.

Marcel Lesník (vpravo) s Petrem Šiškou na pohřbu Pepy Streichla v srpnu 2013.

Marcel Lesník (vpravo) s Petrem Šiškou na pohřbu Pepy Streichla v srpnu 2013.

„A jaké úsilí bylo tehdy sehnat kazety, basfky, kdo je měl, byl frajer. Jenomže některé kazeťáky je hned sežraly, pásek se namotal a byl k nepoužití. Nechci na tu dobu vzpomínat, jak byla super, že by se měla vrátit, to ani náhodou, ale na druhou stranu výhodou naší generace je, že jsme poznali oba systémy, komunistický i prozápadní. Na základě toho si dnes umíme vyhodnotit, co je dobře, co je špatně, mladí dnes nevědí nic,“ dodal Lesník.

Přijít do konkurenční hospody? Velké riziko

Oblíbená místa z doby komunismu se pro mladého rockera vytvářela z místních hospod, jít do té konkurenční ale bylo zdraví nebezpečné. „S oblíbenými místy to bylo jednoduché, tvořily je především asi tři nebo čtyři hospody, do kterých jsme střídavě s kamarády chodili. Vltava, naše hlavní stanice, ve které se všechno odehrálo, všechny písně, ale i další věci... Pak Agiťák, tedy již zmíněné Agitační středisko. A jako třetí Zuzana, protože v ní bylo otevřeno déle,“ zasvěceně sděluje Marcel Lesník a neváhá prozradit ani dobový návod na přežití, protože každý rajon ovládala jiná parta.

„Tehdy se ovšem v hospodách dodržovala jiná pravidla, ne že byste si mohl automaticky sednout, kde jste chtěl. Přišel jste do Bohemky a hrozilo, že dostanete přes držku, protože všude vládly jasné party. Poruba byla rozdělena asi do čtyřech zón, Bohemka, Vltava, Zuzana a Marica. Absolutně rozdílné party, když jste se nedej bože z Vltavy ocitl v Bohemce, tak jste dostal stoprocentně po držce. Pokud jste nešel s někým, kdo tam měl kámoše. Hned u vchodu na vás vypálili: ‚Co tu děláš? Odkud jsi?‘ Ne tak jak dnes, že si chodíte, po jakých hospodách chcete. Existoval rajon a jeho zákonitosti. Chodili jsme mezi tvrdé jádro. Udělal jsem gympl, pak jsem šel na Baňu a hned nato na šachtu, takže jsem zapadl i mezi tvrdší kluky,“ zakončil Marcel vzpomínky na Ostravu před rokem 1989.