Ostravské stopy: Ostrava byla temná, teď je to lepší, říká lídr Čechomoru

  17:56
Rozlévaná struska, zážitky ve Stodolní ulici i start turné Proměny 2018 v Gongu. Ostravské příběhy jednoho z lídrů kapely Čechomor, houslisty a zpěváka Karla Holase, jsou rozličné.

Karel Holas ze skupiny Čechomor. | foto: Adolf Horsinka

„Ostrava je pěkné město, líbí se nám tu,“ vysvětluje Karel Holas, proč si kapela pro start svého nového turné zvolila unikátní koncertní prostor v Dolních Vítkovicích. „Žádná z našich tour v Ostravě nezačínala. Nyní jsme to změnili,“ zmínil koncert konaný 14. října.

A Čechomor je s Ostravou propojený i personálně. „Hudebníci z Ostravy hrají v Čechomoru už od roku 2011. Bývalý bubeník Patrik Sas je z Ostravy, teď odsud máme kytaristu Adama Malíka, bubeníka Matěje Linharta a basáka Lukáše Čuntu,“ vypočítává Holas, pro kterého je nejstarší vzpomínka na Ostravu spojená s natáčením klipu s Eugenem Sokolovským mladším na přelomu 80. a 90. let.

„Tehdy jsme přijeli ke studiu, naložili nás i s nástroji do autobusu a jeli jsme na místo, kde se vyvážela struska. On nás u té žhavé lávy chtěl natočit, jak hrajeme. Sáhl jsem po houslích, ale Sokolovský mě zastavil, že je nemám brát. Natočil jen, jak kolem strusky procházíme, jak jdeme kolem vagonů, které ji vylévaly,“ popisuje Holas. „Bylo to v podvečer, už se smrákalo, takže to bylo hodně efektní. To byla naše ohnivá ostravská zkušenost.“

Karel Holas

Houslista, skladatel a zpěvák známý především ze spolupráce s kapelou Čechomor se narodil v roce 1961 ve Svitavách.

Konzervatoř vystudoval v Brně, spolupracoval se skupinami Etc..., Dobrohošť, hostoval i v kapele Tři sestry, ve francouzské skupině Alana Stivella, se Suzanne Vega a dalšími. 

Je jedním ze zakládajících členů skupiny České srdce. Přelomový byl pro něj a Čechomor rok 2001, kdy se konal koncert v Rudolfinu s komorním orchestrem Collegia českých filharmoniků. Aranžoval jej známý zpěvák a skladatel Jaz Coleman

Spolupráce pokračovala v podobě alba Proměny, za nějž získal Čechomor tři hlavní ceny Anděl – za skupinu roku, album roku a píseň roku Proměny. 

Tehdy také skupinu oslovil režisér Petr Zelenka a spolu s Jazem Colemanem a Jarkem Nohavicou začali natáčet film Rok ďábla. Film získal Českého lva za nejlepší hudbu k filmu.

Poté Čechomor koncertoval ve spoustě zásadních míst Ostravy. „Nejkrásnější koncerty jsou podle mě právě v Gongu, kde hrajeme pravidelně od roku 2012. Ale rádi vzpomínáme také na koncerty na Černé louce, kde ještě byly staré Colours, na Parník... V Ostravě jsme také točili první zásadní dokument o Čechomoru, a to v roce 1998,“ vzpomíná.

Po koncertě na Stodolní...

Starší vzpomínky Holas raději vytěsnil. „Komunistickou Ostravu pamatuju, ale tato je lepší. Proč? Když jsme tehdy přijeli do Ostravy, bylo v ní hodně temno, přemíra smogu. Nebyl to moc hezký pohled. Přitom je tu krásná architektura, spousta krásných domů, které ale nějak nebyly vidět, dokud se město nevyčistilo.“ 

Jednou ze zásadních kapitol Čechomoru je účinkování ve filmu Rok ďábla, který se natáčel i v Moravskoslezském kraji. „Točili jsme v Dolní Lomné, kde jsme měli koncert s Jarkem Nohavicou a Karlem Plíhalem. Tento koncert byl dost zásadní a je to vidět i ve filmu. Právě tady se odehrává scéna, kdy Franta Černý přijde s písní, kterou Jarek složil a už na ni dávno zapomněl,“ líčí Holas. „Na natáčení toho filmu vzpomínáme moc rádi, stejně jako na celých našich třicet let,“ dodává houslista, jehož oblíbeným ostravským místem je Stodolní ulice. „Je unikátní. Už ale nefunguje úplně tak jako dřív, kdy jsme si ji užívali. Po koncertě se prostě vždycky šlo do Stodolní...“

Karel Holas a František Černý z kapely Čechomor

Pro průmyslovou Ostravu dříve tak typické doly a hutě Holas poznal jen zprostředkovaně. „V roce 2006 jsme jeli naše Vlak Tour po celé republice. Zastávku jsme měli i v Ostravě na nákladovém nádraží. Z vagonu se postavila stage a večer byl koncert. Přes den nám připravili doplňkové programy, například jsme navštívili Důl Darkov v Karviné. Sfárali jsme 700 metrů pod zem a horníkům z Polska jsme k práci zahráli českou písničku,“ připomíná hudebník. 

„Do toho pekelného tepla jsme se tedy podívali, byla to výborná zkušenost a skvělý výlet. Dostat se pod zem 700 metrů hluboko se nepoštěstí každý den. Viděli jsme, jak drsné je to prostředí a jak mají horníci těžkou práci. Ale někde jsem četl, že šest hodin hraní na housle je stejně namáhavé jako osm hodin sekání dříví, tak jsem na tom vlastně podobně,“ směje se muzikant.