O více jak patnáct let později bude právě Ožana doprovázet Dalibora Jandu na jednom z jeho největších hitů Hurikán. Ostatně, hraje s ním dodnes. Jak se ale stalo, že puberťáci ze socialistické vesnice začali hrát právě rockovou ikonu, jako jsou Black Sabbath?

„Brácha někde sehnal nahrávku jejich alba Paranoid, měl kotoučák. Hrávali jsme s kapelou na čajích, to mi mohlo být tak patnáct roků. Hlavně Black Sabbath, snad tři čtvrtiny Paranoid jsme měli na repertoáru, k tomu dva zpěváky. Kromě Ládi Borového, jehož hlas se velmi podobal Ozzymu, to byl ještě Tonda Vranečka. Pak ale přišla nabídka od Honzy Volného, který odjel na angažmá do Liberce. Hrával v kapele Royal Beat, jenže jejich bubeník nedostal z práce na dva měsíce volno, takže jsem jel já,“ vypráví dnes známý hudebník o svých počátcích.

Společně s ním odjeli do Liberce zpěvák Jirka Tomášek a baskytarista Ivan Kožušník, dále klávesák Tonda Bajgar, právě tam vznikla další místní legenda, ostravská kapela Perpetuum.

Svobodné povolání bubeník

Na vojnu nastoupil Ožana do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze, posléze se k němu dostali také Honza Volný a Ivan Kožušník, následně vznikla v jejich sestavě kapela Alternativa.

 „Začali jsme natáčet vlastní věci v rozhlase, stylově jsme se věnovali jazzrocku, pak přišel návrat do Ostravy, Ivan dostal lano od Marie Rottrové, přišla fúze s Bukanýrama, dvouměsíční turné v Rusku. Od roku 1978 jsem začal působit jako bubeník ve svobodném povolání,“ vyjmenovává Ožana jen malou část svých aktivit.

Dnes je povolání na volné noze běžnou záležitostí, ale jak to fungovalo za totality? „Existence ve svobodném povolání v období tuhé totality nebyla žádná sranda. Když nás třeba zastavili policajti, tak přišla obligátní otázka: ‚Kontrola dokladů. Kde pracujete?‘ ptali se. Já odpověděl, že nikde, takže následovalo jak to, že nikde, že to neexistuje. Řekl jsem, že mám svobodné povolání, že jenom hraju... Ale oni, že to není možné, že musím mít nějaké razítko,“ popisuje Ožana dobové strasti.

„Spousta lidí z naší branže tohle řešila. Nejlepší hlášku si pamatuju od našeho bývalého manažera Vlastimila Přečka, který na otázku, kde pracuje, odpovídal: Nikde. Já už mám všechno zrobené,“ směje se.

Angličtina, dlouhé vlasy a hluk? To byl pro komunisty problém

Jak žila tehdejší mládež? „Nás bavila jenom muzika, takže jsme veškerý svůj čas věnovali hraní a zkoušení. Kapel bylo naštěstí hodně a hrávalo se všude. Po dědinách, kulturácích, s Memphis hlavně v Datyni, s Perpetuum v Zábřehu, na Hlubině, kde jsme měli i zkušebnu. Dnes mi to chybí, protože tehdy se opravdu hrávalo všude možně,“ říká bubeník a uvádí i pověstnou kavárnu Fénix, která po sametové revoluci zanikla.

„Ve Fénixu hrávaly současně tři kapely. Nahoře, v přízemí a dole v baru. Hrálo se v Imperialu, v Paláci, všude. V každé dědině se chodilo na čaje o páté. Existovala spousta kapel, navštěvovali jsme se, pořádaly se džem sejšny...“ líčí Ožana.

„Někam jsi přišel a už někdo volal: ‚Jé, muzikant, pojď si zahrát se mnou...‘“ Doba na hraní to byla super, sice se nesmělo oficiálně hrát anglicky, ale to nám nevadilo, protože jsme si nakonec stejně hráli, co jsme chtěli. Ovšem na oficiálních přehrávkách před komisí to už byl problém, zpíváš anglicky, máš dlouhé vlasy, co ten kravál: trojnásobný problém. Následoval i kulturně-politický pohovor a nepříjemné otázky. Výsledkem pak bylo třeba zařazení do nejnižší platové třídy,“ vzpomíná rocker.

Jako první v zemi měl elektronické bicí

Ovšem když byla zábava v plném proudu, tak se na předpisy příliš nehledělo. „Nezřídka se stávalo, že se na čajích hoši porvali, bylo na nich velké množství lidí, co se sjížděli z celé Ostravy a okolí. Typickým jevem byly i narvané autobusy. V noci po desáté večer se lidi museli dostat zpět domů, mladí dělali binec, autobusáci pro ně nechtěli jezdit anebo jim nezastavovali u zastávky. Stávalo se, že parta šla pak do Vratimova pěšky, cestou převrátila třeba i nějaký ten plot,“ připouští.

Nejlepší jeho profesionální éra následovala v letech, kdy Jaroslav Ožana jezdil hrát do Švýcarska a pak když hrál s Daliborem Jandou, který se stal trojnásobným Zlatým slavíkem.

„Ve Švýcarsku jsem si v roce 1981 koupil elektronické bicí. Byla to bomba, kterou neměl nikdo. A já byl první v republice. Bylo to v době, kdy jsem hrál v kapele Drak s Petrem Němcem. Následovala spolupráce s Michaelou Linkovou a přišla nabídka na natočení singlu s Daliborem Jandou. Tím byl Hurikán, na druhé straně je skladba Všechno na Mars. Od té chvíle se Hurikán začal hrát všude, jezdili jsme až pětadvacet koncertů měsíčně. Dnes po čtvrtstoleté pauze spolu hrajeme už dalších šest let,“ dodává Ožana.