„Každý rok jsem absolvoval jeden pavilon s nějakým architektem. Byly doby, kdy jsem musel dělat i za něj,“ usmíval se krnovský výtvarník. „Už nás tu moc není, alespoň v mém věku. Přicházeli jsme do Ostravy v roce 1958.“

Tehdy dva roky působil v Krajském nakladatelství jako výtvarný redaktor. „Výtvarníci a literáti se scházeli kolem nakladatelství a časopisu Červený květ. Problémy byly s politickými názory, ale vždycky jsme se uměli ovládat,“ říká Böhm a vzpomíná: „Třeba spisovatel Oldřich Šuleř mě přesvědčoval, že musím vstoupit do strany (KSČ, Komunistická strana Československa - pozn. red.). ‚Kdo ten pořádek má dělat? Když strana řekne, ty musíš poslouchat. Víš, co to je stranická disciplína, ty to musíš vědět lépe,‘ říkával mi Šuleř.“

Členem KSČ Böhm nebyl dlouho. „Příčilo se mi to, zůstal jsem v ní jen dva tři roky. Ale musel jsem získávat nějaké peníze,“ líčí dobové poměry malíř.

Podle jeho slov se tehdy nedaleko redakce Červeného květu nacházela hospoda, která jim nabízela kýžené útočiště. „Byla padesát metrů od redakce na Dimitrovově třídě (dnes Nádražní ulice) u křižovatky poblíž kavárny Fénix. Výtvarníci měli centrálu v Domě umění, kdežto tam se scházel Svaz československých spisovatelů. Straníci, nestraníci, nakonec jsme se vždycky bavili o kumštu,“ přibližuje Böhm, který se v té době věnoval uvolněnému realismu. „Že šlo o domy a vesnici, to bylo z obrazu poznat. Slovo socialistický realismus nám bylo odporné. Kdežto realismus jsme měli v sobě. O evropském abstraktním umění jsme tehdy neměli ani páru,“ přiznává malíř.

Za poznáním za hranice

„Museli jsme jezdit na bienále do Krakova, dozvědět se, co je nového. O deset let později už jsme něco znali a založili jsme Klub konkrétistů,“ vypráví Svatoslav Böhm.

Na návštěvu Červeného květu v 60. letech zavítal i známý spisovatel Milan Kundera. „Ano, to je pravda, několikrát zavítal do Ostravy na návštěvu, ale vždy přijel inkognito. Byl znalý místního života, jen se vždy projevoval jako polozáhadný typ, který byl raději v pozadí. Jeden z našich kamarádů mu v Karviné zajistil přespání,“ vzpomíná Svatoslav Böhm.

Důvod, proč se vlastně malíř Svatoslav Böhm na Ostravsku usadil, byl tvůrčího charakteru. „Ostravská krajina mě oslovila, ne že by mě hnala ideologie. Silně mě inspirovala syrovostí, svou podstatou, šedivostí, beznadějností. Tyto vjemy měly výtvarný potenciál,“ vyznává se Böhm. „Nejhorší je, že jsme na tu dobu zapomněli.“

Po povodních se stal mužem bez minulosti

Svá tehdejší díla „znovuobjevil“ po záplavách v roce 1997. „Musel jsem opustit ateliér a objevil jsem tyto staré obrazy. Když jsem ty kresby ale vzal do ruky, rozpadly se. Byly totiž na vetchém baličáku, papíru bez celulózy, takže nic nevydržel. Všechno zničila voda a něco jsem zničil i já, že jsem je vzal do ruky. Ale asi pětadvacet věcí se zachránilo, částečně pak byly vystaveny,“ připomíná malíř.

V současnosti 84letý výtvarník Svatoslav Böhm vystavuje v ostravské Galerii Chagall.

Při povodni jeho ateliér zalil metr a půl vody a bahna. „Člověk se v podstatě nezná, dokud nemusí čelit kritickým situacím. Teprve pak zjistí, co v něm je. Neplakal jsem, nešílel a zjistil jsem, že každý zlom je k něčemu dobrý. Objevil jsem čisté stěny, prázdný ateliér a hlavně úplně nový začátek. Stal jsem se mužem bez minulosti, zmizely i dokumenty. Citový vztah k předmětům po rodičích, po předcích, to odešlo,“ popisuje Böhm následky katastrofy. S úklidem mu pomáhalo šest přidělených vojáků.

Na sprejery zírám

Předrevoluční Ostravu si podle Böhma už dokáže málokdo představit. „Když jsem vystoupil z vlaku a jel hlavní třídou, tak všude samá šeď, šeď, šeď. Hrůza. A teď? Nestačím se divit, samá reklama. A co mě hodně fascinuje, tak ty sprejerské malby, jedno krásnější dílo než druhé. Zírám, jak to jsou bezvadné věci, žádná blbost, já umím posoudit, že to má hlavu i patu,“ nechává se unést. „Moc se mi líbí a říkám, že já bych je tak dobře udělat neuměl. Mají své kouzlo a je se na co dívat,“ srovnává město před rokem 1989 s dnešním vzhledem.

„Dříve neexistovaly tak opravené domy jako dnes. Tehdy stačilo, že se vzalo vápno, do něj přimíchali trochu sazí, a to už za socialismu byla barva. Ale to není všechno. Ostrava je sice dnes pozitivní, ale pro mě tak inspirativní doba 60. let je pryč. Že bych si vzal papír a začal tvořit, to už bych dnes neudělal. Už mi to prostředí nic neříká,“ přiznává malíř.

„Člověk buď zmoudří, anebo zblbne. Není mezi tím až tak velký rozdíl. Kouzlo šachet, všelijakých kopečků, těch hald, to už není. Nejenom já, ale všichni jsme k tomu něco cítili, celá naše generace,“ konstatuje výtvarník, jehož aktuální výstava je v Galerii Chagall k vidění do 2. května.