Varga nepatřil mezi zrovna nejznámější disidenty. Jak jste se k jeho příběhu dostal?
Pracoval jsem jako umělecký šéf Divadla Šumperk, kde jsem se snažil uvádět i hry s místní tematikou. S Jaroslavem Rudišem jsme naplánovali na novou sezonu hru o Aloisi Nebelovi. Bylo asi deset dní do uzávěrky dramaturgického plánu a na iDNESu jsem narazil na článek s titulkem „Choroba mu zkroutila tělo, StB se však nebál.“ Článek byl o neuvěřitelném příběhu silného ducha v naprosto bezmocném těle. O Juliu Vargovi. Hra Julek tedy mezi plánovanými premiérami nahradila Aloise Nebela. Začal jsem shánět Vargovu maminku a další pamětníky.

Kdo tedy byl Julius Varga?
Narodil se v roce 1962 v Šumperku jako naprosto zdravý kluk. V devíti letech začal po očkovací látce proti žloutence trpět nemocí dermatomyozitidou. Jeho imunitní systém bojoval proti vlastním tkáním, skončil na vozíku, neschopný se o sebe sám postarat. Přesto byl neuvěřitelně vitální, dokázal studovat, naučil se několik cizích jazyků, časem se stal katolickým aktivistou a přidal se k dominikánskému řádu. Byl také obávaným disidentem, který prokázal neskutečnou vůli bojovat. Ve svých 33 letech ale nemoci podlehl.

Bylo těžké o něm sehnat informace?
Byl to oříšek. Když jsem se na něj začal vyptávat nejen v šumperském divadle, ukázalo se, že si ho vlastně nikdo nepamatuje, že ho skoro nikdo neznal. Přesto se mi během pár dní nakonec podařilo sehnat Julkovu maminku. Díky ní jsem se potkal s mnoha jeho kamarády. Informace mi poskytl i další disident Vladimír Hajný, do jehož samizdatového časopisu Res Publica přispíval. A navštívil jsem i archiv StB.

Byl těžce nemocný, jednalo se skutečně o obávaného disidenta?
Řekl bych, že si s ním především estébáci nevěděli rady – invalida a takhle aktivní? Byl opravdu naprosto nemohoucí na vozíku. Ale jejich domácnost fungovala jako jakési kulturně-společenské centrum. Chodili k nim i představitelé katolického disentu, kteří se tam podíleli na protestní činnosti proti režimu. Kamarádi se mu složili na počítač s tiskárnou, díky čemuž se mohly šířit nejrůznější petice, mezi nimi i Několik vět. Poslouchala se tam i hudba, třeba Queen nebo ABBA, která v té době nebyla k dostání. Vystřídalo se u nich až 40 lidí denně, což samozřejmě pozornosti StB nemohlo uniknout.

Čím vás Vargův osud nejvíce zasáhl?
Je to příběh neuvěřitelně silného člověka, který trpěl bolestmi, ale svým pozitivním myšlením dokázal ovlivnit spoustu lidí ve svém okolí. Nemělo by se taky zapomínat na období minulého režimu – tehdy to byl komunismus, ale on může přijít jakýkoliv -ismus a může přijít jakákoliv totalita, ač se tak na začátku nemusí tvářit. Žijeme v naprostém pohodlí a klidu, jaký tady v této zemi snad ani nikdy nebyl. Lidé by si ale měli uvědomit, že se poměrně snadno mohou ocitnout ve stavu, kdy jim někdo bude nakazovat, jak mají myslet, s kým se mají setkávat, bude je neustále někdo kontrolovat.

Na komiksu původně pracoval výtvarník Martin Jabůrek, který ale v únoru 2015 tragicky zemřel. Komiks je tak kolektivním dílem dokonce šesti brněnských výtvarníků.
Martin vytvořil první soubor kreseb a ty vypadaly fantasticky. Byl můj velký kamarád a po jeho smrti jsem se rozhodl, že jeho poslední práce prostě nemůže zapadnout a musím ji dotáhnout. Oslovil jsem naše společné známé, skvělé výtvarníky a absolventy brněnské Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického, zda se do toho nechtějí pustit a pokračovat v jeho práci.

Jak jste se vypořádali s tím, že šest autorů ilustrovalo jeden příběh?
Aby se nestalo, že stejné postavy vypadají od každého jinak, měl každý z nich na starost jedno prostředí, které si zpracoval po svém. Dodržet museli jen původní Martinův styl – černobílé ilustrace s červenými detaily. Od Martina Jabůrka byl už nakreslený první výslech na StB. Marie Butula Cichá dostala scény u Vargů doma, Pavel Matyska se ujal druhého výslechu, Jan Karpíšek ztvárnil Julkův proslov, který pronesl v divadle v listopadu 1989, Vendula Chalánková udělala epilog z jednání zastupitelstva a Michal Estrada vytvořil předělové pasáže, kde se popisuje Julkův život.

Vraťme se ale k vašemu původnímu plánu – divadelní hře o Vargovi. Ta nakonec uvedena nebyla. Proč?
Skupinka zastupitelů totiž bojovala za snahu vyměnit vedení divadla. Když se jim to podařilo, nové vedení hru stáhlo z připravovaných premiér. Byl jsem dokonce i na zasedání zastupitelstva, kde jeden zastupitel prohlásil, že tak vážné téma prostě nemůžu zpracovávat. Hru jsem pak sice dokončil a několikrát uvedl formou scénického čtení. To mi ale přišlo nedostatečné. Tak silný příběh měl hrozně malý dopad. V létě 2014 jsem se proto rozhodl, že ho zpracuji jako komiks, který by se mohl dostat k více lidem.