Kolik lidí při sametové revoluci pracovalo v olomouckém stávkovém výboru?
Martin Štainer: Bylo to asi pětadvacet lidí. Stávkový výbor byl centrum, mozek revoluce. Dohromady pak v jeho sídle na filozofické fakultě v Křížkovského ulici pracovalo 300 až 400 lidí. Teď po třiceti letech se snažíme dát dohromady kompletní seznam těch, kteří tam pomáhali. Prozatím je na něm zhruba 150 jmen.
Miloš Korhoň: Já mám za to, že to bylo i víc než 500 lidí.
MŠ: Asi to tak bude. Těžko odhadovat. Fungovali jsme tam na třísměnný provoz.
MK: Minimálně do vyhlášení generální stávky v pondělí 27. listopadu se pracovalo nonstop. Jen v noci byl trochu menší ruch. Sám jsem tam poprvé přišel jako celý stávkový výbor v pondělí 20. listopadu a poprvé jsem si lehl do postele až ve čtvrtek nad ránem. Tolik tam bylo práce. Hnutí, které při revoluci vzniklo, explodovalo.
Řada studentů ani kantorů se ke stávce a revoluci nepřidala. Jak jste se na ně tehdy dívali?
MK: Spousta studentů se po vyhlášení stávky sbalila a jela domů. Hlavně ti mladší, kteří byli třeba pod vlivem rodičů. To byla velká část, studenti vůbec nebyli jednotní. Stávka se protáhla na neuvěřitelných čtyřiačtyřicet dní a během té doby se spousta lidí do ničeho nezapojila. Nijak zvlášť jsme to ale nezjišťovali. Těch, kteří byli aktivní, se postupně zapojilo tolik, že nám ani filozofická fakulta nakonec nestačila.
MŠ: Dělali jsme si zkrátka svoji práci, neevidovali jsme, kdo nám pomáhá a kdo ne. Nechali jsme na každém, ať se sám projeví. A to platilo jak pro studenty, tak pro kantory.
Jak vypadala rekonstrukce okupační stávky po 30 letech na filozofické fakultě:
Měli jste při revoluci strach?
MŠ: Dnes už nikdo nemá ani ponětí, jak psychicky vypjatá doba to byla. Bylo mi dvaadvacet. A v tomto věku představa, co všechno nám hrozí, když se to nepodaří, byla celý první týden skutečně hrozná. I mezi námi byla napjatá atmosféra. Neustále někdo chodil s obavami, co nám hrozí, co dělá Státní bezpečnost, jak se zachovají milicionáři či policie anebo vojáci. Zasáhnou proti nám? Každý den nastaly při dlouhých jednáních stávkového výboru situace, o nichž by dnes člověk neznalý věci řekl, že to byla jen paranoia. My jsme ale byli skutečně v naprosto vypjaté situaci. Bylo to někdy až děsivé.
MK: Sám si pamatuji dva lidi, kteří se během jednání výboru omluvili, že musí v práci skončit, protože chtějí kvůli nim jejich mámy vyhodit ze zaměstnání. To se dělo. Anebo přímo za mnou přišel estébák, v životě jsem ho předtím a ani potom neviděl, a řekl mi, že vše, co dělám, je pečlivě monitorováno a že se to některým lidem rozhodně nelíbí. Bylo mi pětadvacet a on vyhrožoval, že mí přátelé budou mít kvůli mně problémy. To se mnou hodně zacvičilo. Musíte si uvědomit, že tady stále vládl totalitní polovojenský režim. Člověk netušil, kde skončí a co na něj všechno vytáhnou. Otřepat se po takovém nátlaku a zase se zapojit do stávky, nebylo vůbec jednoduché.
Atmosféra revolučních dní |
Dokázali se členové stávkového výboru hned na všem shodnout? Únava, nevyspání, stres, to je navzdory společnému cíli či euforii podhoubí pro spory.
MŠ: Určitě se objevily i spory, to je jasné v takovém množství lidí. Debaty stávkového výboru byly vzhledem k tomu, kolik bodů se vždy muselo probrat, často náročné a dlouhé. Celý den měl každý spoustu své práce, a tak porada začínala zpravidla v osm hodin ráno. Každý den jsme pak končívali až ve dvě či ve tři ráno.
MK: Musím ale říct, že hlavně na začátku stávky moc rozporů nebylo. Měli jsme totiž jednoho společného nepřítele, kterého jsme všichni chtěli odstranit. A to nás neuvěřitelně stmelovalo. Já sám si na svoji vůbec první hádku se stávkovým výborem vzpomínám až někdy kolem Nového roku.
Jak na práci studentského stávkového výboru reagovala v prvních dnech revoluce veřejnost?
MK: Kladně, negativních reakcí bylo minimum.
MŠ: Sám jsem z toho byl v šoku, byla to doslova erupce. Ze začátku bezprostředně po 17. listopadu chodilo na demonstrace na dnešní Horní náměstí jen pár desítek či stovek lidí, ale za tři čtyři dny už jich tam stály tisíce a za týden tam nebylo bez přehánění k hnutí. Obyčejní lidé najednou vystoupili z pohodlné a bezpečné anonymity, navzdory režimu se nebáli projevit a začali nás neskutečným způsobem podporovat.
MK: Slovo erupce mi připadá skutečně trefné. Byla to erupce dobra. Naráz nám lidé na stávkový výbor nosili jídlo či i klíče od auta. Majitel nám je předal s tím, že až ho nebudeme potřebovat, máme se ozvat. Ta intenzita dobra byla šokující, často to dohánělo k slzám. I peníze nám lidé nosili. Museli jsme kvůli tomu mít i pokladníky. Pro vaši představu, můj nástupní plat byl později na začátku devadesátých let 2 600 korun. Ale tenkrát se mi kupříkladu stalo, že jsem přišel na stávkový výbor, náhodou tam nikdo nebyl, otevřu šuplík a vidím dvacet tisíc. Jinak kromě darů nás například lidé prosili, ať už se komunisté nikdy nevrátí.
Martin Štainer a Miloš Korhoň Martin Štainer Miloš Korhoň |
Kdy přišel okamžik, v němž jste uvěřili, že jste vyhráli?
MK: To nikdy nezapomenu. Bylo to při shromáždění na Letné – 25. listopadu ve chvíli, kdy televize ukázala zaplněnou Letenskou pláň. V tu chvíli jsem skutečně uvěřil, že už se to nedá zvrátit. Vybavuji si slzy v očích, objímání s ostatními.
MŠ: U mě to bylo 24. listopadu, když dal generální tajemník Milouš Jakeš a všichni ostatní členové předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ k dispozici své funkce. Byl jsem tehdy na výjezdu v Uherském Hradišti, Zlíně a Valašském Meziříčí, v Hranicích jsem to uslyšel ve zprávách. V tom momentě to pro mě bylo obrovské zadostiučinění a řekl jsem si, že jsme vyhráli. Byť uznávám, že to tehdy nebylo tak jasné, jak v té chvíli, o které mluvil Miloš.
Naplnila se po sametové revoluci v novém režimu vaše očekávání či představy?
MŠ: Je velký rozdíl mezi první etapou, která je spjatá s Václavem Havlem, a tím, co nastalo, když skončil jako prezident. Či spíš po tom, co umřel. Jeho myšlenky a ideje přestaly rámovat naši dobu a je mi hrozně líto, že se změnila atmosféra ve společnosti. Štveme se navzájem, vyvolávají se zvláštní typy sporů. Největším problémem je dvanáct tuzemských imigrantů, sáhodlouze se řeší stavba naprosto špatného kanálu Dunaj-Odra-Labe. Takové věci nás zaměstnávají a vedeme kolem nich diskuse? Když mluvil Havel, byla tam nosná a zajímavá myšlenka, stálo za to ho poslouchat, bylo nad čím přemýšlet. A dnes? Současný prezident žádnou ideu neříká. Stejně jako před listopadem se zdá, že ve společnosti není dost lidí, kteří by chtěli naplnit demokratické ideály. Ale jsem si jistý, že tu jsou a že jádro naší společnosti je dobré.
MK: Nesnáším pojem „ukradená revoluce“. Nikdy ničeho z té doby nebudu litovat. Jsme v režimu a době, v jaké jsme. Situace dnes dobrá není, ale to je na úplně jiný rozhovor. Musíme se s tím srovnat sami. Proti zlu se musí bojovat, to platí vždy a všude. Rád bych ale také řekl, že při nynějším výročí není vůbec třeba někoho oslavovat a už vůbec ne nás. Ale moc bych si přál, aby si lidé na tehdejší atmosféru zkusili vzpomenout. Byla opravdu výjimečná.
